Kořeny českého soudnictví sahají až do dob pohanských. Vzpomeňme, jak moudře soudila spory svých poddaných mýtická kněžna Libuše. Ať už opravdu existovala, nebo šlo jen o pověst, její příběh nám napovídá, že v dávných dobách bylo rozhodování o sousedských sporech svěřeno do rukou vladaře či vládkyně.
V malém pohanském společenství to nebyl zase až takový problém. Jakmile ale panovník zabral větší území a počet jeho poddaných stoupl, nebylo možné ho každou chvíli obtěžovat nějakou sousedskou pří. Ve státě vznikla hierarchie - jednotlivé územní celky získala v léno šlechta a na ni se zároveň přenesla i odpovědnost za místní právo. Vlastní soudní orgány si mohla vytvořit i nově vznikající města.
Postavení a peníze stály nad spravedlností
Ihned bylo vidět, kdo právo v zemi vytváří. Tresty pro šlechtice byly zpravidla mnohem mírnější než tresty pro nesvobodné rolníky. Ke stavové nespravedlnosti přispěl i fakt, že šlechtic míval dostatek finančních prostředků na to, aby postiženého odškodnil. Na chudákovi si ale nikdo nic vzít nemohl, a tak se uplatnil trest fyzický.
Středověké tresty často vycházely z prosté symboliky činu. Za žhářství vás upálili, za zradu způsobenou rozpolceností názoru vás nechali roztrhat koňmi na čtyři kusy. Výjimkou nebylo ani vytržení jazyka za rouhání či přibití za jazyk k pranýři pro zlé klevety. Vrahy čekalo většinou oběšení (v případě poddaných) nebo stětí (výsada šlechticů). Kdo někomu život vzal, měl o něj logicky sám přijít.
Ženy v roli odvolacího soudu
V českých zemích se však kromě toho stále uplatňovaly zvyklosti pohanské, mezi nimiž najdeme skutečné perličky trestního práva. Šlo zejména o případy nejednoznačné, u kterých se vina obžalovaného dala jen stěží dokázat. Například únos panny. Jak zjistíte, že dívka nedala ke svému zneuctění souhlas? Mezi mladými se přeci dějí věci, nebudete kvůli tomu hocha hned věšet na šibenici. Postižená si proto měla před zraky soudců stoupnout do kruhu. Pokud z něho vykročila směrem ke svému otci, znamenalo to, že chce zůstat pod jeho křídly a její svůdce je vinen. Jestliže se raději připojila k obžalovanému, byla připravena se za něho provdat a celá kauza se smetla ze stolu.
Jindy bylo poškozenému umožněno vypořádat se s viníkem osobně. Pokud soud nedokázal rozhodnout o vině obžalovaného ani při třetím stání, mohl nařídit souboj. Znepřátelené strany se utkaly v boji na život a na smrt, vyzbrojeni meči a štíty. V případě, že poškozenou stranu zastupovala žena, například vdova zavražděného, žalovaný musel stát po pás v jámě, aby vůči ní coby muž neměl silovou převahu.
Řád práva zemského z druhé poloviny 14. století nicméně dával obžalovanému možnost záchrany. Dotyčný mohl souboji uniknout, když se k soudu nedostavil a včas se schoval pod sukni své manželky. Žena ho dokonce mohla od výkonu soudního rozhodnutí vysvobodit už jen tím, že ho objala nebo ho zakryla svým šátkem. Kdo měl tu smůlu a milující manželkou nedisponoval, musel se spolehnout na poslední možnost, a tou byl útěk z Prahy za pomoci místního purkrabího. Podařilo-li se mu vzdálit se od města na 3 míle, aniž by byl chycen, nelítostnému souboji se vyhnul.
Jestliže ale nedělal nic a soudní rozhodnutí jednoduše ignoroval, po šesti nedělích se stal psancem a jeho majetek propadl žalobci. Od té chvíle ho kdokoli mohl beztrestně zabít.
Zdroje: www.e-stredovek.cz, www.ustavprava.cz