Jak poznamená děti střídavá péče: Toto jsou postoje dospělých, kteří ji zažili

10. červenec 2019 četba na 5 minut

Foto:

Na střídavou péči se názory velmi různí. Nyní jde o velmi časté rozhodnutí soudů. Jak moc bývá správné? Oslovili jsme ty, kteří typově odpovídající péčí prošli a už jsou dospělí. Co o ní zpětně říkají?

DOMINIK: Byl jsem jejich živý štít

„Na dětství nemám konkrétní vzpomínky, tedy v souvislosti s rozvodem rodičů,“ usmívá se Jana (23), studentka vysoké školy. Důvod? Rodiče se rozvedli, ale dál žili v jedné domácnosti, děti změnu netušily…

„Dokud bydleli v jedné domácnosti, bylo to pro mě - a asi i pro staršího bratra - neodtušitelné, změna přišla, když se táta odstěhoval do Prahy,“ říká dlouhovláska. Vzpomíná, že první dva roky chodila do základní školy u mámy na Moravě a za tátou jezdila občas.

Třetí a čtvrtou třídu navštěvovala v Praze v jazykovce, na kterou udělala přijímací zkoušky. Žila u táty. Že se mezi rodiči něco děje, netušila. „Nikdy jsem se neptala, proč bydlí každý jinde. Působili vzájemně vlídným dojmem, byli v kontaktu, tak mě ani ta otázka nenapadla.“ Jak vztah „kvůli dětem“ vidí Jana dnes? „Měli nám na rovinu říci, že jsou rozvedení, a jít od sebe! Předstírání, že je všechno v pořádku, byla chyba.“

Do Prahy k tátovi i do školy se Jana těšila, problém s odloučením neměla. „My neměly s mámou velké citové vazby. Sem tam mi volala, pak já jí, ale intenzivní to nebylo. A není dodnes,“ připouští s tím, že rodiče se před ní neočerňovali. „Po čtvrté třídě trvala mamka na tom, abych se vrátila k ní, do místa, kam se přestěhovala. Nechtělo se mi, myslela jsem, že ještě rok budu tady, a pak nastoupím na 8leté gymnázium v Kroměříži. Nedávno jsem se ptala, proč to muselo být: prý chtěla, abych si vytvářela vazby už tady,“ míní studentka. Vlastně se u otce střídala s bratrem, který v ten čas zamířil do Prahy na vysokou.

Během pendlování neměla problém s přemísťováním svých věcí - měla je dvakrát. „Nevzpomínám na situaci, kdy bych řešila, že nemám něco, co teď potřebuju, že je to jinde… Nicméně nestandardní to žití určitě bylo.“ Když se vrací v čase a hodnotí, má dojem, že rodiče neublížili jen jí a bratrovi, ale i sobě. „Místo aby vytvořili nové svazky, našli nové partnery a k situaci se postavili rázně, lhali něco sobě i nám. To bylo nefér.“

Ticho a málo citu

S matkou o podobných věcech Jana mluví, s otcem moc ne. Před týdnem zjistila, jak se zamlada jmenovala její babička - otcova maminka! „S tátou si rozumím, máme podobné zájmy, ale nic osobnějšího jsme v životě neprobírali. Já ale tu potřebu mám, tak se ptám a doplňuji si některá fakta,“ míní Jana, s douškou, že citový vztah nemá ani s bratrem. Žijí jako solitéry. „Možná díky dětství nebo genům, nevím. Nemáme potřebu vzájemně komunikovat.

Tři měsíce s mamkou nemluvím, pak jí napíšu e-mail, to je dostačující. Na střední škole jsem byla překvapená, jak ostatní s rodiči často mluví, jak jim rodiče volají, kde jsou, kdy se vrátí… Svého času mi to bylo líto, měla jsem pocit, že mě naši nemají dost rádi, jenže oni jen žijí ve svých světech. Neumějí to.“

Rodiče na Janu a jejího bratra nebyli zlí, nebili je, ale ani neobjali. Možná proto ji na jejích partnerech - kromě nich samých -zajímá rodina, čím je semknutější, vstřícnější a větší, tím je ona nadšenější.

Konečně konec!

Rodiče nebyli schopni společného života pod jednou střechou -jsou nekompatibilní, říká Jana vlídně. „Od mého třeťáku na gymplu spolu nemluví. Dohodli se spolu na dovolené, jenže jeden nemohl a druhému to nedal vědět. Tím 15 let po rozvodu utnuli divně doznívající vztah,“ naznačuje slečna a dodá, že kvůli střídavé péči nemá z té doby pevná přátelství. „Nemám odmala dlouholetou kamarádku! To občas mrzí, a pak si řeknu: Tak nemám, no!“

Rodiče se rozvedli, když byly Janě dva roky, rozvodový papír našla o řadu let později, maminka kývla: Je to pravda. Boj mezi rodiči o cit dětí nepamatuje, stejně jako kupování dítek dárky.

„Je těžké ty vztahy vysvětlit, dám příklad… Když jsem chtěla jet v sedmnácti na měsíc do Běloruska a sdělila to mámě, řekla: Kolik to bude stát? Dotazy, jestli to není nebezpečné, kdo se mou pojede, co tam budu dělat a jestli na to nejsem ještě malá… vůbec! Je to jiné… Musím říci, že třeba Vánoce kvůli nim nenávidím. Ty mně zošklivili. Jako rodina jsme je trávili spolu každý rok a byla to pravidelně katastrofa.“

Navzdory rodičům Jana manželský stav neodsuzuje - jen pečlivě vybírá a je ráda, že i otec si našel novou přítelkyni. Maminka bohužel zůstala sama.