Zdroj: Pfc. W. Chichersky / Creative Commons, volné dílo, https://creativecommons.org/publicdomain/
Tragédie žen z koncentračního tábora Stutthof: Baltské moře bylo svědkem hrůzy
Stutthof byl další nacistický koncentrační tábor na území dnešního Polska. Třetí říše jej vybudovala poblíž města Gdaňsk a vedením tábora byli pověřeni Max Pauly a Paul Werner Hoppe. V době nejvyššího obsazení tábora zde bylo pouze jako personál 3000 členů SS a ukrajinských pomocných sil. V lednu 1945 se zde udál hrůzný masakr na pláži.
Ještě před obsazením Polska nacisty se již v roce 1936 začalo v Gdaňsku uvažovat o tom, co se stane, až vypukne válka. V souvislosti s tím byl sestaven tajný seznam „nežádoucích“ polských elementů, které měly být zničeny. Patřili sem hlavní představitelé polské inteligence, komunisté a Židé. Právě pro ty pak bylo vybráno místo, kam by byli lokalizováni. Vznikl zde koncentrační tábor Stutthof. Na dokument se podívejte zde:
Stavba tábora
Od prvotní myšlenky bylo k realizaci jen krůček. Už začátkem září sem byla nahnána první skupina, donucená tábor budovat. Již 1. září 1939 začaly být první osoby ze seznamu zatýkány, a to v počtu neskutečných 1500 lidí denně. Když byla výstavba dokončena, tábor zprvu fungoval jako zajatecký tábor pro nežádoucí osoby z řad polské inteligence a Židů, ale oficiálně byl veden jako zvláštní tábor SS. Až v roce 1941 byl přejmenován na koncentrační a sloužil jako tábor vyhlazovací.
Zvyšující se kapacita tábora
Kapacita plynové komory však brzy nestačila. Celkem zde bylo drženo 50 tisíc vězňů z 28 evropských zemí, kteří byli systematicky vyhlazováni. Původní plocha tábora činila 12 hektarů, ale do roku 1944 se rozrostl až na desetinásobnou velikost. Na začátku roku 1943 došlo k největšímu rozšíření, kdy bylo přistaveno dalších 30 baráků k původním osmi.
Pochody smrti
V tomto roce se také rapidně zvýšil podíl židovských vězňů, kteří zde do té doby byli v menšině. Podmínky zde byly samozřejmě nelidské, řádily zde epidemie úplavice a skvrnitého tyfu. I přesto zde ale před koncem války byly spousty vězňů, které bylo potřeba zlikvidovat. Sovětská armáda se neúprosně blížila, proto bylo nařízeno tábor evakuovat. Množství pochodů smrti se zvýšilo a vězni byli asi po 1500 posíláni do táborů uvnitř Německa. Většina vězňů je však nepřežila.
Zdroj: US Army Signal Corps / Creative Commons, volné dílo, https://creativecommons.org/publicdomain/
Většina vězňů odsouzených k pochodům smrti byly židovské ženy evakuované po moři směrem k Německu. Šlo zejména o maďarské a polské Židovky, do té doby vězněny v pobočných táborech v Heiligenbeilu, Jesau, Seerappenu a Schippenbeilu. Cíle jich ale většinou dosáhla jen nepatrná hrstka. Kaliningrad v té době už obléhala Rudá armáda, takže nacisté ženy nutili pochodovat pořád dál, bez cíle. Ty nejsilnější tak došly až k Jantarnyji neboli Palmnickenu, tedy na místo někdejších lázní, kam ráda jezdila předválečná smetánka. Cesta do někdejšího lázeňského střediska tak byla doslova lemována mrtvými těly židovských vězenkyň.
Poslední masakr na pláži
Největší masakr na židovských ženách se však teprve blížil. Nacisté soustředili ženy v místní továrně, kde je chtěli postřílet. Velitel místní domobrany Hans Feyerabend se však rozhodnutí postavil. Navíc se rozhodl vězenkyním pomoci a on a jeho muži jim nosili jídlo a organizovali hlídky varující z přítomnosti německých vojáků. Šéf místní nacistické strany Kurt Friedrichs však Feyerabendovo nadšení nesdílel. Jeho muži pořádali na vězenkyně hony a ženy na místě popravovali.
Zdroj: Alexander Voronzow / Creative Commons, volné dílo, https://creativecommons.org/publicdomain/
A pak došlo k pravému konečnému masakru na pláži, kde položilo život na 3000 převážně židovských žen. Masakr se odehrál buď 30. ledna až 1. února, nebo podle jiného zdroje 4. a 5. února. Bestiální vraždění nebralo konce. Ženy byly na pláž nalákány pod záminkou evakuace na člunech. Místo toho však byly po padesátičlenných skupinkách vražděny. Palba ze samopalů a kulometů je doslova rozsekala, ty, které nebyly zasaženy kulkou, se zřítily z útesu do moře. Ostatní ženy nacisté donutili se rozběhnout po tenkém ledě do moře, kde do nich pálili hlava nehlava. V ledové vodě zaplatily životem tři tisíce vězňů, pouze 260 žen přežilo a jen 15 z nich se dožilo konce války. Většinu obětí po pár dnech moře vyvrhlo zpět na pevninu. Tato hrozná podívaná byla strašlivou vizitkou nacistického vražení.
Zdroje:
cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org/wiki/Pochod_smrti, www.denik.cz
