Ještě před obsazením Polska nacisty se již v roce 1936 začalo v Gdaňsku uvažovat o tom, co se stane, až vypukne válka. V souvislosti s tím byl sestaven tajný seznam „nežádoucích“ polských elementů, které měly být zničeny. Patřili sem hlavní představitelé polské inteligence, komunisté a Židé. Právě pro ty pak bylo vybráno místo, kam by byli lokalizováni. Vznikl zde koncentrační tábor Stutthof. Na dokument se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Stavba tábora

Od prvotní myšlenky bylo k realizaci jen krůček. Už začátkem září sem byla nahnána první skupina, donucená tábor budovat. Již 1. září 1939 začaly být první osoby ze seznamu zatýkány, a to v počtu neskutečných 1500 lidí denně. Když byla výstavba dokončena, tábor zprvu fungoval jako zajatecký tábor pro nežádoucí osoby z řad polské inteligence a Židů, ale oficiálně byl veden jako zvláštní tábor SS. Až v roce 1941 byl přejmenován na koncentrační a sloužil jako tábor vyhlazovací.

Zvyšující se kapacita tábora

Kapacita plynové komory však brzy nestačila. Celkem zde bylo drženo 50 tisíc vězňů z 28 evropských zemí, kteří byli systematicky vyhlazováni. Původní plocha tábora činila 12 hektarů, ale do roku 1944 se rozrostl až na desetinásobnou velikost. Na začátku roku 1943 došlo k největšímu rozšíření, kdy bylo přistaveno dalších 30 baráků k původním osmi.

Pochody smrti

V tomto roce se také rapidně zvýšil podíl židovských vězňů, kteří zde do té doby byli v menšině. Podmínky zde byly samozřejmě nelidské, řádily zde epidemie úplavice a skvrnitého tyfu. I přesto zde ale před koncem války byly spousty vězňů, které bylo potřeba zlikvidovat. Sovětská armáda se neúprosně blížila, proto bylo nařízeno tábor evakuovat. Množství pochodů smrti se zvýšilo a vězni byli asi po 1500 posíláni do táborů uvnitř Německa. Většina vězňů je však nepřežila.

Většina vězňů odsouzených k pochodům smrti byly židovské ženy evakuované po moři směrem k Německu. Šlo zejména o maďarské a polské Židovky, do té doby vězněny v pobočných táborech v Heiligenbeilu, Jesau, Seerappenu a Schippenbeilu. Cíle jich ale většinou dosáhla jen nepatrná hrstka. Kaliningrad v té době už obléhala Rudá armáda, takže nacisté ženy nutili pochodovat pořád dál, bez cíle. Ty nejsilnější tak došly až k Jantarnyji neboli Palmnickenu, tedy na místo někdejších lázní, kam ráda jezdila předválečná smetánka. Cesta do někdejšího lázeňského střediska tak byla doslova lemována mrtvými těly židovských vězenkyň.

Zdroj: Youtube

Poslední masakr na pláži

Největší masakr na židovských ženách se však teprve blížil. Nacisté soustředili ženy v místní továrně, kde je chtěli postřílet. Velitel místní domobrany Hans Feyerabend se však rozhodnutí postavil. Navíc se rozhodl vězenkyním pomoci a on a jeho muži jim nosili jídlo a organizovali hlídky varující z přítomnosti německých vojáků. Šéf místní nacistické strany Kurt Friedrichs však Feyerabendovo nadšení nesdílel. Jeho muži pořádali na vězenkyně hony a ženy na místě popravovali.

A pak došlo k pravému konečnému masakru na pláži, kde položilo život na 3000 převážně židovských žen. Masakr se odehrál buď 30. ledna až 1. února, nebo podle jiného zdroje 4. a 5. února. Bestiální vraždění nebralo konce. Ženy byly na pláž nalákány pod záminkou evakuace na člunech. Místo toho však byly po padesátičlenných skupinkách vražděny. Palba ze samopalů a kulometů je doslova rozsekala, ty, které nebyly zasaženy kulkou, se zřítily z útesu do moře. Ostatní ženy nacisté donutili se rozběhnout po tenkém ledě do moře, kde do nich pálili hlava nehlava. V ledové vodě zaplatily životem tři tisíce vězňů, pouze 260 žen přežilo a jen 15 z nich se dožilo konce války. Většinu obětí po pár dnech moře vyvrhlo zpět na pevninu. Tato hrozná podívaná byla strašlivou vizitkou nacistického vražení.

Zdroje:

cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org/wiki/Pochod_smrti, www.denik.cz