Lynč sudetských Němců v Lanškrouně: Krutost Čechů se vyrovnala sadismu nacistů

6. únor 2021 četba na 5 minut
Mnohé sudetské rodiny se musely vzdát veškerých vzpomínek - ty nejdražší si potom zakopaly. Foto: Předměty nalezené v tzv. "sudetské bedně"

Mnohé sudetské rodiny se musely vzdát veškerých vzpomínek - ty nejdražší si potom zakopaly. Foto: Předměty nalezené v tzv. "sudetské bedně"

Foto: profimedia.cz

Desetiletí žili vedle sebe jako kamarádi, kteří se v neděli zdravili v kostele nebo si vyměňovali pár slov na trzích. Krutá válka však všechno změnila. Zažehla tak velkou nenávist, že v čele s partyzány byli rodáci z Lanškrouna ochotni zlynčovat své německé sousedy.  

Bylo 17. května 1945 a do Lanškrouna dorazila partyzánská skupina "Václavík", která působila v oblasti pod Orlickými horami. Muži přijeli s jediným cílem. Vytvořit "spravedlivý lidový soud" a odplatit tak všechny hrůzy, které Češi zažili.

Postavili se na náměstí a ruský důstojník přednesl ohnivý projev doprovázený souhlasnými výkřiky. Pak se muži rozeběhli do okolí. Lidská povaha se projevila naplno; zrcadlila se v ní touha po pomstě za příkoří z předchozích let okupace, ztráta bližních, vyřízení osobních účtů a ziskuchtivost. „K už tak ostře protiněmeckým postojům přispívaly i informace o poměrech, v nichž žili Češi totálně nasazení v Říši anebo věznění ve věznicích a lágrech, odkud se jim v chaosu bombardování a evakuací konce války podařilo utéct. Postupně též vycházely najevo děsivé skutečnosti z každodenní reality nacistických koncentračních táborů.” Píše Zdeněk Beneš ve své knize Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. (Zdroj: zde)

Příhraniční oblast Sudet zažila po válce mnoho slz s odsunem Němců, jež ztratili své domovyPříhraniční oblast Sudet zažila po válce mnoho slz s odsunem Němců, jež ztratili své domovyZdroj: profimedia.cz

Obyvatelstvo Lanškrouna v čele s partyzány tak "spravedlnost" vzali do vlastních rukou.

„V menších i větších skupinách byli němečtí muži, ženy a děti hnáni na náměstí. Domy byli pročesány a muži, mladí, staří a dokonce i nemocní byli seřazeni do skupinek. Celá událost byla doprovázena křikem a střelbou. Češi slepě stříleli do všech směrů a bylo jim jedno, co zasáhnou. Ostatní vojáci odjeli do okolních vesnic, aby přivedli další Němce. V časných odpoledních hodinách bylo na náměstí shromážděno více než 1 000 německých mužů. Seřadili je do řad a museli několik hodin čekat s rukama nad hlavou na další pokyny." Tak na událost Lidového soudu vzpomíná Julius Friedel. (Zdroj: kreis-landskron.de) Podle jeho výpovědi brutální zacházení trvalo až do 21. května 1945.

V těchto dnech se staly „ty nejohavnější scény, jaké si lidé dokázali představit." Muži museli ležet na chodníku, pak na povel rychle vstát a zase si lehnout. Partyzáni je kopali do genitálií a holení, plivali na ně a stříleli. Brzy bylo na náměstí mnoho zraněných, kteří nesnesitelně trpěli, krváceli a nemohli vstát. Lynčování pokračovalo a začalo navíc připomínat čarodějnické procesy. Do hasičské nádrže naházeli pár mužů, které tyčemi drželi pod vodou a stříleli do nich tak dlouho, dokud se voda rudě nezabarvila. Mezitím zasedli za stolek hlavní představitelé soudu.

Trauma jménem Sudety

23. prosinec 2015 četba na 39 minut

Soudu předsedal Josef Hrabáček a vedle něho seděl velitel partyzánů Josef Hýbl-Brodecký, který byl označován za hlavního strůjce tzv. Lidového soudu. Němečtí muži museli po kolenou předstoupit s rukama nad hlavou před stůl a provolávat: „Ať žije prezident Edvard Beneš!” První v řadě nesl obrázek Hitlera, který partyzáni poplivali. Slinu pak musel ten, který stál vedle v řadě, slízat a spolknout.

Soud odsoudil Němce k bičování mezi deseti až sty údery nebo k smrti zastřelením nebo oběšením. „Ve dvou dnech byli ti, kteří byli odosuzeni k bití, odvlečení do farního sálu a bez toho, aby kat počítal, mlátil je hlava nehlava obušky nebo pažbou a šlapal po nich. Celým okolím se mísil zvuk střelby ze samopalu a pušek s výkřiky mučených. Po téměř každé vraždě přistoupil partyzán k mrtvému ​​muži a střelil ho z pistole s cynickou poznámkou: "Teď už má dost!"

18. května 1945 jsme byli vyhnáni z vězení znovu na tržiště, kde se zvěrstva opakovala." Vzpomínal Dr. Leopold Pfitzner, který sice přežil, ale několik týdnů bojoval s částečným ochrnutím a vnitřními zraněními. (Zdroj: kreis-landskron.de)

Pomník obětem odsunu na lanškrounském hřbitově s nápisem v obou jazycích: 'Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru'.Pomník obětem odsunu na lanškrounském hřbitově s nápisem v obou jazycích: 'Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru'.Zdroj: Wikimedia Commons, Autor: Aeromix – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/inde

Německé obyvatelstvo bylo zlomené. Důkazem toho je i čin vdovy po obchodníkovi, paní Auguste Heiderové, která zapálila svůj dům přímo za stolem Lidového soudu a oběsila se. Její gesto způsobilo tak velkou paniku, že masové popravy byly předčasně ukončeny.

Následující dny ležely mrtvoly Němců na náměstí v potocích krve. Někteří byli ještě pošlapáni nebo naschvál zohaveni k nepoznání. Mnoho žen a mužů ze strachu z lynčování ukončilo svůj život sebevraždou nebo vraždou své rodiny. Bylo jich nejméně 60. Například manželka starosty Schmidta zastřelila své děti i sebe. Franz Hübl zastřelil svou osmičlennou rodinu, pouze jeho 80letý otec zůstal naživu. Majitel Freisassenhofu Heinz Peschka spáchal sebevraždu se svou ženou a synem, stejně jako starosta Max Wilder s manželkou a třemi dětmi. Přeživší byli předání Rusům a deportováni na východ. Mrtvé obyvatelé Lanškrouna naházeli do masového hrobu na hřbitově, který se dodnes nenašel. V roce 2000 byl ale na nejpravděpodobnějším místě postaven nenápadný mramorový pomník s jednoduchým křížem a plastikou otevřených dlaní. "Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru."

Akční letáky