Bylo 17. května 1945 a do Lanškrouna dorazila partyzánská skupina "Václavík", která působila v oblasti pod Orlickými horami. Muži přijeli s jediným cílem. Vytvořit "spravedlivý lidový soud" a odplatit tak všechny hrůzy, které Češi zažili.
Postavili se na náměstí a ruský důstojník přednesl ohnivý projev doprovázený souhlasnými výkřiky. Pak se muži rozeběhli do okolí. Lidská povaha se projevila naplno; zrcadlila se v ní touha po pomstě za příkoří z předchozích let okupace, ztráta bližních, vyřízení osobních účtů a ziskuchtivost. „K už tak ostře protiněmeckým postojům přispívaly i informace o poměrech, v nichž žili Češi totálně nasazení v Říši anebo věznění ve věznicích a lágrech, odkud se jim v chaosu bombardování a evakuací konce války podařilo utéct. Postupně též vycházely najevo děsivé skutečnosti z každodenní reality nacistických koncentračních táborů.” Píše Zdeněk Beneš ve své knize Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848–1948. (Zdroj: zde)
Příhraniční oblast Sudet zažila po válce mnoho slz s odsunem Němců, jež ztratili své domovy
Obyvatelstvo Lanškrouna v čele s partyzány tak "spravedlnost" vzali do vlastních rukou.
„V menších i větších skupinách byli němečtí muži, ženy a děti hnáni na náměstí. Domy byli pročesány a muži, mladí, staří a dokonce i nemocní byli seřazeni do skupinek. Celá událost byla doprovázena křikem a střelbou. Češi slepě stříleli do všech směrů a bylo jim jedno, co zasáhnou. Ostatní vojáci odjeli do okolních vesnic, aby přivedli další Němce. V časných odpoledních hodinách bylo na náměstí shromážděno více než 1 000 německých mužů. Seřadili je do řad a museli několik hodin čekat s rukama nad hlavou na další pokyny." Tak na událost Lidového soudu vzpomíná Julius Friedel. (Zdroj: kreis-landskron.de) Podle jeho výpovědi brutální zacházení trvalo až do 21. května 1945.
V těchto dnech se staly „ty nejohavnější scény, jaké si lidé dokázali představit." Muži museli ležet na chodníku, pak na povel rychle vstát a zase si lehnout. Partyzáni je kopali do genitálií a holení, plivali na ně a stříleli. Brzy bylo na náměstí mnoho zraněných, kteří nesnesitelně trpěli, krváceli a nemohli vstát. Lynčování pokračovalo a začalo navíc připomínat čarodějnické procesy. Do hasičské nádrže naházeli pár mužů, které tyčemi drželi pod vodou a stříleli do nich tak dlouho, dokud se voda rudě nezabarvila. Mezitím zasedli za stolek hlavní představitelé soudu.
Soudu předsedal Josef Hrabáček a vedle něho seděl velitel partyzánů Josef Hýbl-Brodecký, který byl označován za hlavního strůjce tzv. Lidového soudu. Němečtí muži museli po kolenou předstoupit s rukama nad hlavou před stůl a provolávat: „Ať žije prezident Edvard Beneš!” První v řadě nesl obrázek Hitlera, který partyzáni poplivali. Slinu pak musel ten, který stál vedle v řadě, slízat a spolknout.
Soud odsoudil Němce k bičování mezi deseti až sty údery nebo k smrti zastřelením nebo oběšením. „Ve dvou dnech byli ti, kteří byli odosuzeni k bití, odvlečení do farního sálu a bez toho, aby kat počítal, mlátil je hlava nehlava obušky nebo pažbou a šlapal po nich. Celým okolím se mísil zvuk střelby ze samopalu a pušek s výkřiky mučených. Po téměř každé vraždě přistoupil partyzán k mrtvému muži a střelil ho z pistole s cynickou poznámkou: "Teď už má dost!"
18. května 1945 jsme byli vyhnáni z vězení znovu na tržiště, kde se zvěrstva opakovala." Vzpomínal Dr. Leopold Pfitzner, který sice přežil, ale několik týdnů bojoval s částečným ochrnutím a vnitřními zraněními. (Zdroj: kreis-landskron.de)
Pomník obětem odsunu na lanškrounském hřbitově s nápisem v obou jazycích: 'Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru'.
Německé obyvatelstvo bylo zlomené. Důkazem toho je i čin vdovy po obchodníkovi, paní Auguste Heiderové, která zapálila svůj dům přímo za stolem Lidového soudu a oběsila se. Její gesto způsobilo tak velkou paniku, že masové popravy byly předčasně ukončeny.
Následující dny ležely mrtvoly Němců na náměstí v potocích krve. Někteří byli ještě pošlapáni nebo naschvál zohaveni k nepoznání. Mnoho žen a mužů ze strachu z lynčování ukončilo svůj život sebevraždou nebo vraždou své rodiny. Bylo jich nejméně 60. Například manželka starosty Schmidta zastřelila své děti i sebe. Franz Hübl zastřelil svou osmičlennou rodinu, pouze jeho 80letý otec zůstal naživu. Majitel Freisassenhofu Heinz Peschka spáchal sebevraždu se svou ženou a synem, stejně jako starosta Max Wilder s manželkou a třemi dětmi. Přeživší byli předání Rusům a deportováni na východ. Mrtvé obyvatelé Lanškrouna naházeli do masového hrobu na hřbitově, který se dodnes nenašel. V roce 2000 byl ale na nejpravděpodobnějším místě postaven nenápadný mramorový pomník s jednoduchým křížem a plastikou otevřených dlaní. "Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru."
