Elisabeth Volkenrath se původně vyučila kadeřnicí, v kariéře v SS však viděla větší příležitost. Do Osvětimi přišla v roce 1942, tedy akorát v době, kdy nacisté rozhodli o vyhlazení veškerého židovského obyvatelstva v okupovaném území. Dozorcům v koncentračních táborech bylo utrpení vězňů lhostejné, všichni věznění měli stejně nakonec zemřít. Bylo jen otázkou času, jak dlouho vydrží za nelidských podmínek pracovat.

Elisabeth proto možná před soudem ani tak nelhala, když prohlásila, že veškeré skutky konala v souladu s nacistickými předpisy. Na druhé straně se ale snažila soudci namluvit, že neměla tušení o existenci plynových komor. Své nadřízené sice pomáhala vybírat z řad vězeňkyň slabé a nemocné osoby, ale domnívala se, že dotyčné ženy budou jen převezeny jinam.

"Jediné, čeho jsem se dopustila, bylo trestání vězeňkyň metodou zvanou sport. Dívky byly přivedeny do kanceláře, kde musely běhat dokola, dělat dřepy a další fyzická cvičení," uvedla Elisabeth ve své obhajobě. Vězeňkyně byly podle ní trestány jen tehdy, pokud se u nich našly předměty, které nesměly mít u sebe.

Podle obžaloby ale mladá dozorkyně shodila ze schodů starou ženu, která se jí jen přišla zeptat, s čím může pomoci. Žena zraněním podlehla.

Na další vraždy si Elisabeth možná ani nepamatovala, protože se jich dopouštěla pod vlivem alkoholu. V Osvětimi prý pořádala orgie, při nichž se s důstojníky zpíjela do němoty a vybíjela si na vězních sadistické choutky. Některé oběti nakonec vlastnoručně oběsila.

Po evakuaci tábora byla Elisabeth převelena do Bergen-Belsenu, kde ji zadrželi britští vojáci. Soud jejím výmluvám neuvěřil a odsoudil ji k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána hned v prosinci roku 1945.