Jak vypadala svatba ve středověku: Žádná romantika a celá ves při svatební noci

Nataša Slánská | 26. 12. 2021

Moderní člověk má v sobě zakořeněnou představu, že k uzavření manželství v době středověku nemohlo dojít bez souhlasu rodičů a rituálu musel být přítomen kněz. Možná vás překvapí, že církev začala dávat snoubencům své požehnání až ve 13. století. Způsob, jakým si do té doby ženich s nevěstou říkali své "ano", měl do romantiky daleko.

Bylo to teprve v roce 1215, kdy katolická církev označila manželství za "svátost" a začala se v soukromém životě zamilovaných párů více angažovat. Před tímto historickým mezníkem si kněží hleděli výhradně věcí duchovních a libovali si ve svém celibátu. Manželský život byl pro ně světskou (a tak trochu podřadnou) záležitostí.

Christianizace Evropy neproběhla ze dne na den. Bývalí pohané nicméně postupem času pochopili, že mnohoženství je z křesťanského hlediska nepřípustné, a smrtelným hříchem je dokonce i cizoložství. Manžel měl být pro ženu jejím prvním i jediným partnerem a přelétávat jinam po svatbě nepříslušelo ani jemu.

Středověká vesnice bylo nejhorší místo k životu: chudé trápila církev i vrchnost
Magazín

Středověká vesnice bylo nejhorší místo k životu: chudé trápila církev i vrchnost

Náhodná známost měla trvalé důsledky

Manželství bylo tedy v raném středověku definováno jako trvalý svazek jednoho muže a jedné ženy. Církev přitom nestanovila žádný přesný protokol, který by vstup do manželství zpečetil. Jedinou podmínkou byl dobrovolný souhlas obou partnerů, jemuž nemusel být přítomen ani kněz, ani svědkové.

Pokud se dva mladí lidé chtěli vzít, mohli si své "ano" říci takřka kdekoli, kde je zrovna záplava citů zastihla. Na návsi, před kostelem, u hospody nebo třeba na mezi. A protože raně středověká mládež neměla o mnoho větší zábrany než ta dnešní, mnoho sňatků se uzavřelo jednoduše tím, že spolu mladí milenci strávili vášnivou noc.

Dobrovolný pohlavní styk byl automaticky považován za vyjádření souhlasu ke svazku manželskému. Jinak než manželstvím taková noc plná lásky ostatně ani skončit nemohla, protože dívka by se ocitla v hanbě a těžko by sháněla nového ženicha. Že se chtěl mládenec jen trochu povyrazit a takzvaně mu "ujely nohy"? Jeho smůla. Ráno se probudil jako ženatý.

Svědkové i v ložnici

Takový svobodný systém ovšem nemohl fungovat vždy a všude. Rodiče z urozených kruhů pro jistotu hledali svým dětem partnery hned po narození, aby potomek za jejich zády nevyslovil "ano" nerovné osobě. Robotující nevolníci museli obdržet povolení k sňatku od svého pána. Záleželo také na zvyklostech v jednotlivých krajích a komunitách.

Hlavní problém manželství uzavřeného "na mezi" spočíval v tom, že se špatně dokazovalo. Zhruba od 12. století se proto od ženicha vyžadovalo, aby dal nevěstě nějaký dárek jako důkaz svého souhlasu se sňatkem. Asi sami uhodnete, že tímto dárkem byl nejčastěji prstýnek.

Kromě zavedení církevního obřadu se také zdůraznila funkce svědků. Ti obvykle nebyli přítomni jen samotné ceremonii, ale doprovodili čerstvě sezdaný pár až do ložnice. Stávalo se, že novomanželé uléhali do postele před polovinou vesnice. Celá komunita tak měla jistotu, že panna nevěsta strávila svatební noc skutečně se svým vyvoleným a dítě narozené o devět měsíců později bude opravdu manželovo. Od té chvíle už bylo na muži, aby si svou ženušku dobře ohlídal.

Zdroje: https://www.livescience.com/, https://www.medievalists.net/, https://www.historyextra.com/

Tagy Evropa Katolická církev Nevěsta středověk svatba