I přestože máme svatbu spojenou spíše s vírou a církví, ta až do roku 1215, kdy proběhl Čtvrtý lateránský koncil, do vztahů nijak významně nezasahovala. Obřad v kostele za přítomnosti kněze tak byl dlouho pouhou výjimkou.

Lidé se spíše brali na cestách, v hospodách, na poli a dokonce i v posteli. Manželský slib měl totiž podobu souhlasu k pohlavnímu styku. Často se tak stávalo, že krasavice, která se nechala přemluvit, se ráno probudila nejen „bez věnečku”, ale také vdaná. Navíc první sdílení lože bylo mnohdy veřejnou záležitostí a přítomni i byli i naprosto cizí lidé!

Hlavní problém tohoto systému ale spočíval v tom, že se špatně dokazoval. Pokud mladík popřel, že s dívkou strávil noc, kromě ostudy jí hrozilo i vyhnání z vesnice. Zhruba od 12. století se proto od ženicha vyžadovalo, aby dal své vyvolené nějaký dárek. Nejčastěji jím byl prstýnek.

Postupem času se ale z obyčejné domluvy páru stávala veřejná záležitost, která vyžadovala jednotný náboženský obřad. „Muž i žena musí svazek uzavřít se souhlasem duchovního, aby jejich vztah byl dle pravidel Boha a ne jejich,” psal biskup Ignác z Antiochie

Svatba veřejná

Svatební den proto získal jednotnou podobu. Nevěsty si oblékly své nejlepší šaty a v doprovodu rodiny se vydaly za ženichem. Následně došlo k výměně darů a pokrytí nákladů za hostinu. Poté celá komunita zamířila do kostela. Tam se odehrály stejné rituály jako dnes. 

Nevěsta se postavila před oltář vlevo, ženich vpravo. Po četbě z evangelia se kněz zeptal, zda někdo vidí ve svazku problém, pokud se nikdo neozval, mohlo se pokračovat k udělení svátosti manželství a složení slibu.

Kromě zavedení církevního obřadu se také zvýraznila funkce svědků. Ti pár doprovázeli nejen do kostela a na slavnost, ale i do soukromých pokojů.  

Intimní splynutí bylo totiž stále mnohem důležitější než řeči, z čehož vyplývá, že pokud nebylo manželství naplněno v ložnici, stávalo se neplatným a nevěsta s ženichem byli opět svobodní.

Kontrola novomanželů a panenství dívky byla zároveň zárukou, že dítě, které by se o devět měsíců později narodilo, bude opravdu pokračovatel rodu.

Práva a povinnosti

Překvapivé možná je, že díky faktu, že středověká manželství běžných obyvatel byla většinou založena na vzájemném souhlasu obou partnerů, ženy měly ve svazku stejná práva jako jejich muži.

Pokud byl tedy jejich protějšek impotentní nebo nevěrný, mohly požádat o anulaci nebo jeho potrestání.

Jak ale ukazuje dobová literatura, stejně jako dnes byla manželství jak šťastná, tak na pokraji zhroucení. „Tento stav je dobrý hlavně pro ty, kteří se bojí spát sami v noci,” vtipkoval neznámý autor.

Zdroje: www.medievalists.net, www.en.wikipedia.org, www.historyextra.com