Slovanské kmeny přišly do jižní a západní Evropy v průběhu pátého a šestého století našeho letopočtu. Jejich původní vlastí byla oblast mezi Vislou a Dněprem. Hlavním faktorem jejich expanze byla geoklimatická změna způsobená sopečnou činností v oblasti Indonésie, na níž navazovalo ochlazení, nedostatek slunečního svitu, neúroda, hladomor a válečné akce.
Obecně se Slované dělí podle geografických a jazykových linií do tří podskupin. Na Západní, Východní a Jižní. I přesto, že původně všichni mluvili praslovanštinou a měli víceméně podobné zvyky, postupem let se tradice i nářečí přizpůsobily místním podmínkám. Svatba a svatební noc nebyla výjimkou.
Staří Slované a svatby
Svatba byla považována ze jednu z nejdůležitějších událostí v životě. Založení rodiny bylo klíčové pro přežití a zachování rodu. Proto se kladl důraz nejen na samotný obřad, ale především i na první manželské sblížení. I přesto, že to pro nevěstu často znamenalo ponížení a trauma po zbytek života.
Svatby ve stylu starých Slovanů jsou oblíbené i dnes:
Nejčastěji se vdávaly dívky mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem. Svatbu domlouvali rodiče budoucích manželů. Jakmile se dohoda zapila, nevěsta byla unesena. Stejně jako dnes byl tento akt pouze zinscenovanou hrou. Poté se začala chystat oslava.
Svatební obřad předcházelo symbolické rozloučení s panenstvím. Družičky nejprve budoucí manželce zapletly copy a ozdobily je větvemi, květinami a stuhami. Přitom zpívaly smutné písně. Když svatební průvod dorazil do domu, stařešina obce, otec nebo dívčin bratr cop rozpletl.
Obřad se konal následující den. Začal u brány, na jejímž prahu byla umístěna sekera mířící do dvora. Tato zbraň i nástroj v jednom měla zažehnat špatnou energii, získat přízeň boha Peruna a ukázat sociální postavení ženicha. Manželský slib byl potvrzen před dohazovačem. Poté byli novomanželé pohošteni solí a chlebem.
První manželská noc starých Slovanů
Následovalo veselí doprovázené tancem, jídlem, popíjením medoviny a piva. Mladý pár měl však i další úkol, než se pouze bavit. Muž měl za úkol zbavit svou manželku panenství. A to co nejrychleji. Dívka poté musela dokázat, že se mu to podařilo.
Svatební lože bylo nejčastěji připraveno ve stodole, sýpce nebo maštali. Staré ženy ho obcházely, zaříkávaly a kladly pod něj bylinky, peníze, cizí dítě nebo opět sekeru. Družičky oblékly nevěstu i ženicha do dlouhé bílé košile s otvorem vepředu. Tak se zajistilo, že se neporušil příkaz, který zakazoval nahotu.
Jelikož svatby byly domluvené, nebylo výjimkou, že se dívky ulehnutí s cizím mužem bránily. Pokud křičely, škrábaly nebo si košili odmítaly obléct, přistoupilo se k násilí. Zneužití bylo v tomto případě přijatelnou nutností. V případě, že ženich vykonal defloraci během první půlhodiny, byl považován na schopného a úctyhodného.
Často se však stávalo, že byl mladík nervozní. V tomto případě ho zastoupil jeho bratr, stařešina nebo porodní bába. Úspěšná ztráta panenství byla společnosti oznámena rozbitím džbánu o zeď. Nevěsta si pak košili vysvlékla a vystavila na viditelném místě. Někdy se mohla zavěsit i jako prapor na žerď, za nímž pochodovali hudebníci a průvod.
Zdroj:
www.cs.wikipedia.org, www.dspace.cuni.cz, www.national-geographic.cz, www.culture.pl
