Právo první noci bylo ve středověku domnělým právem feudálů na panenství dcer svých poddaných. Bylo většinou pevnou součástí hned první noci. Navíc u sňatků z rozumu a pro peníze často ani samotného manžela nezajímalo, co jeho novomanželka cítí, ale chtěl se přesvědčit, že jeho obchod byl uzavřen správně. Ubohá žena tak musela nejprve spočinout v posteli svého pána, a až potom svého muže. Dodnes však není jasné, zda skutečně takové právo existovalo.
Traduje se, že někteří feudálové uplatňovali nárok na první noc s nevěstou ze svého panství, tedy dřív než její manžel. Je však velmi pravděpodobné, že naprostá většina feudálních pánů neměla o jeho skutečné uplatňování zájem a ani fyzickou sílu. Poddaní se z této povinnosti mohli vykoupit, a tato zvláštní daň se pak stala základem pro poplatek za povolení sňatku.
Právo první noci
Právo první noci v historii – obyčej, nikoli zákon
Původ všeobecného přesvědčení o reálné existenci práva první noci je obtížné dohledat, ačkoli první zmínky o něm můžeme nalézt už v Eposu o Gilgamešovi. Ani zde se však nejedná o podložený fakt, ale o zmínku o tom, že právo první noci měl urucký král, polobůh Gilgameš.
I podle Hérodota mělo podobné právo převládat mezi kmeny starověké Libye.
Dokonce i mnohem později, v roce 1556 se vyskytuje zmínka o využívání práva první noci v díle francouzského právníka a spisovatele Jeana Papona. Zde má však charakter sociální kritiky, která se rozšířila poté, co ji Voltaire ve svém díle Filosofický slovník akceptoval jako historicky autentickou skutečnost. Na toto téma se objevila celá řada dalších děl, jež však měla satirický charakter – vyvrcholením je například notoricky známá Figarova svatba od W. A. Mozarta z roku 1786.
I Paolo Mantegazza ve své knize O láskách lidských z roku 1935 vyjadřuje své přesvědčení, že ačkoli nešlo o zákon, byl to s největší pravděpodobností právní obyčej.
Svatební noc jako součást obřadu
Samozřejmě dnes je svatební noc zcela formální záležitostí, protože předpokládáme, že ve vyspělých kulturách se berou partneři, kteří spolu již nějakou dobu existují a znají se po všech stránkách. Má tedy spíše přídech romantiky a jakéhosi naplnění nového statutu. Ve velké míře dnes ve většině kultur, s výjimkami, nezáleží ani na tom, zda je nevěsta ještě panna.
Dříve byla první noc důležitou součástí svatebního dne a vlastně i obřadu. Ačkoli neexistují doklady, traduje se, že pokud nedošlo k tzv. konzumaci manželství - neboli se svatební noc „nepovedla“ -, mohl být sňatek prohlášen za neplatný.
U Germánů či Slovanů i v předkřesťanské Evropě byla první noc vedle svatební smlouvy a obřadního uvádění nevěsty do ženichova domu jedním z pravidel, které učinilo ze svatebního páru manžele.
Kouzla, magie a požehnání pro novomanželské lože
I křesťanský svět pokládal svatební noc za nutnou podmínku završení svatby. Kněží se ve středověku neúčastnili svatby proto, aby provedli obřad, tak jak jsme zvyklí dnes, ale proto, aby udělili požehnání manželskému loži. Bylo totiž nesmírně důležité, aby pár zplodil potomka, a to ideálně ihned po svatbě. Lože proto muselo být požehnáno a stejný cíl měla i celá řada rituálů a magických praktik, které prováděly samy nevěsty nebo jejich příbuzní. Ke slovu se tak dostávaly nápoje lásky a ověšování amulety, zašívání kouzelných věcí do matrací, přivazování kvočny k posteli, někde dokonce pokládali na postel jako inspiraci nemluvně, všichni se modlili a říkali čarovné formule.
Soukromí? Proč?
Dnes je zcela nemyslitelné, abychom ložnici sdíleli s někým jiným než naším partnerem, tedy pokud to není naše volba. Ve středověku ale bylo zcela běžné, že se prvního spojení novomanželů zúčastnili další lidé. Ti byli přítomni buď přímo v ložnici, nebo čekali za dveřmi, aby ihned věděli výsledek „sňatku“. Na tom samozřejmě záleželo více s vysokým postavením – zejména u panovnických a významných šlechtických párů bylo nutné, aby žena byla pannou.
Pokud by se totiž zjistilo, že pár není schopen počít následníka, mohlo jít o vymření dynastie neboli nepokračování rodu.
Manželství na základě 'plné moci' mezi Annou Bretaňskou a Maxmiliánem I.
I muž musel prokázat „schopnosti“
Ačkoli je jasné, že na panenství bylo pohlíženo v první řadě, ani na muže se nenahlíželo bez očekávání. On zase naopak musel potvrdit, že je schopen „býti mužem“. A stejně tak měl podle tradice svou nevěstu odměnit dárkem, většinou šperkem, drahou látkou nebo kožešinou, jejichž krása a hodnota nezávisela jen na zámožnosti novomanžela, ale i na nevěstině kráse a manželově lásce k ní. S tímto zvykem se začalo ve Francii u rytířské dvorské společnosti, ale později se rozšířil do jiných zemí a někde se udržel dokonce do současnosti.
Dárek totiž ukazoval úctu k celé rodině, dary se dokonce vystavovaly, aby si je mohli ostatní prohlédnout. Navíc to byli právě rodiče nevěsty, kdo se často na dárek zeptal a sňatek jím podmínil. K tomu sloužily i předmanželské smlouvy, samozřejmě v naprosto jiné podobě než dnes.
Zdokumentovány tak máme v historii dary jako dar Viléma z Rožmberka své druhé ženě Žofii, jenž se skládal ze stříbrných mincí, šperků, drahých látek, šatů a krajek, z nichž zejména přítomné dámy téměř omdlévaly a litovaly, že ony nebyly tou vyvolenou. Neobvyklé nebyly ani peníze.
Zdroje:
