Zdroje: epochaplus.cz, dvojka.rozhlas.cz, www.irozhlas.cz
Vlastně by bylo zvláštní, kdyby to nestihl. Pokud byl zavražděn v roce 935, jak se dnes historikové většinou shodují, zemřel by ve zhruba 28 letech. Ve své době šlo o věk, kdy jeho vrstevníci už měli dětí aspoň pět. S plozením potomků se začínalo brzy, a to zejména v urozených rodinách, které si chtěly pojistit existenci dědice co nejdříve, a odsunout tak konkurenty z širšího příbuzenstva na spodní příčky nástupnického pořadí.
O tom, že by měl Václav manželku, se žádné dobové písemnosti nezmiňují. Moc se nám jich ostatně ani nezachovalo, nehledě na to, že číst a psát uměl v 10. století málokdo. Václav touto dovedností kupodivu oplýval, ale deníky si nepsal. Ještě to nebylo v módě. Pokud se nám tedy informace o jeho ženě nezachovaly, rozhodně z toho nemůžeme vyvodit, že zůstal svobodným mládencem.
Václav byl možná vdovcem
Archeolog Ivan Borkovský učinil na přelomu 50. a 60. let minulého století významný objev: v klášteře u kostela sv. Jiří na Pražském hradě našel základy kaple s ostatky neznámé mladičké ženy, která zde musela být pohřbena v době výstavby kostela, to znamená někdy v letech 926 - 928. Šlo o velmi čestné místo posledního odpočinku, které mohlo příslušet jen ženě z vládnoucího rodu nebo manželce knížete. A protože ostatky nenesly typické přemyslovské znaky, nejspíše šlo o druhou možnost. Mnoho odborníků se proto domnívá, že nalezená kostra patřila Václavově zákonité choti.
Freska od Františka Sequense v kostele Svatého Cyrila Metodeje
Dotyčná však zemřela ve velmi mladém věku, podle antropologů jí mohlo být něco mezi 16 a 18 lety. Zda se za svého života stihla stát matkou, už asi nezjistíme. Pokud ale nějaké dítě na svět přivedla, nejspíš to nebyl chlapec. Svědčí o tom Druhá staroslověnská legenda, sepsaná zhruba sto let po světcově smrti, která vypráví více než pozoruhodnou epizodu z Václavova života.
Čeští vladykové v čele s Boleslavem se prý Václavovi vysmívali, že ještě nemá syna a odmítá obcovat se ženami. Jednu dívku mu proto podstrčili na lože a donutili ho, aby se předvedl "jako muž". Můžeme-li legendě věřit doslova, Václav se opravdu předvedl a syna zplodil na první pokus. Potom se zastyděl a v souladu s křesťanskou vírou dal od dotyčné ženy zase ruce pryč. Choval se k ní však slušně a prezentoval ji jako svou partnerku, dokud ji nepřistihl s jiným mužem. Šlechetnost v něm nicméně opět zvítězila nad emocemi, a tak nevěrné ženě dovolil, aby si milence vzala za manžela, a nijak ji neztrestal.
Druhá staroslověnská legenda nám tedy sděluje, že Václav syna měl, byť nemanželského. Dokonce i zmiňuje jeho jméno - Zbraslav. Legendy však mají jeden společný problém: nejde o důvěryhodné zdroje.
Nenechal by se jen tak podříznout
Mnoho nejasností ostatně zůstává i okolo samotného Václavova zavraždění. Vesměs všechny prameny se shodují v tom, že byl světec zabit u chrámových dveří; zatímco ale čtyři legendy vraždu zasazují do okamžiku, kdy Václav do chrámu teprve vcházel, podle dalších dvou se stala až poté, co zamířil z ranní modlitby domů. Druhá varianta by očistila jméno místního kněze, jenž je někdy historiky vnímán jako spolupachatel, protože ho jedna dobová ilustrace vyobrazuje v pozici, jako by před Václavem zavíral dveře.
Zavíral kněz dveře před Václavem, nebo za ním?
Pro druhou možnost hovoří i další okolnost; nedá se předpokládat, že by Václav zoufale bušil na vrata kostela, aby si zachránil život. Šlo totiž o zdatného bojovníka, který se bratrovu napadení nejspíš statečně bránil. Ostatní vrazi se seběhli až poté, co Boleslav začal volat o pomoc a předstírat, že potyčku vyvolal Václav. Přesile se už kníže ubránit nemohl.
Spolu s Václavem Boleslavova tlupa pobila i jeho nejbližší muže z družiny, podle legend nezůstala ušetřena ani "nemluvňátka". Byl mezi zabitými dětmi i Václavův syn? Nemáme tušení. Profesor historie z Univerzity Karlovy Petr Charvát nicméně narazil na arabský pramen, podle nějž někdy v 10. století polabské Slovany vedl jistý Basklabič. Toto podivné jméno by se ovšem dalo z arabštiny přepsat také jako Václavič - Václavův syn. Existuje tedy naděje, že někdo z blízkého okolí knížete malého levobočka včas odvezl a ustanovil ho vládcem kraje, ze kterého pocházela jeho prababička Ludmila. Na takové dědictví by měl nakonec větší právní nárok než kdokoli jiný.
