Když bylo Světlaně šest let, její maminka náhle zemřela. Otec tvrdil, že podlehla zánětu pobřišnice. Světlana oblékala panenky do černé látky a vysvětlovala kamarádce: "To jsou maminčiny šaty. Chci, aby všechny moje panenky nosily její šaty."

Z traumatu jí pomohla chůva, která ji upřímně milovala a vštípila jí základní morální hodnoty. Světlana se zároveň upnula také na otce a on na ni. Měl pocit, že je tím jediným, co mu zbylo. Její starší bratr se po smrti matky nervově zhroutil a začal pít alkohol, a se synem z prvního manželství si Stalin nerozuměl.

Zdroj: Youtube

Otcova smrt jí svobodu nepřinesla

Jak ale Světlana dospívala, Kreml se počal měnit z luxusní rezidence v luxusní vězení. Otec nesnášel, když nosila krátké sukně, a dokonce jí najal osobního strážce, aby na ni dohlížel na každém kroku. Když se v roce 1942 z britského tisku dozvěděla, že její matka ve skutečnosti spáchala sebevraždu, nemohla se z toho šoku vzpamatovat. Pomalu jí začaly docházet určité souvislosti, kterým dříve nerozuměla. Například si vzpomněla, jak její otec matčinu smrt okomentoval slovy: "Odešla jako nepřítel."

Hlavní zlom ale přišel ve chvíli, kdy Stalin poslal do gulagu spisovatele a scenáristu Alexeje Kaplera, ke kterému chovala platonické city. Propuštěn byl až po Stalinově smrti v roce 1953. V té chvíli se určitým způsobem ulevilo i Světlaně. Přesto nedokázala najít vnitřní klid.

V té době byla už dvakrát rozvedená a měla dvě děti. Nevyšlo jí ani třetí manželství a do její další lásky vstoupila vysoká politika. Chtěla se provdat za Inda Bradžéše Sinha, kterého velmi kladně přijaly i její děti. Členové politbyra se ale obávali, že by Světlana sňatkem s cizincem získala možnost přesídlit do zahraničí, a tak svatbu nepovolili.

Sinh byl nevyléčitelně nemocný a přál si zemřít ve své rodné zemi. Kolektivní vedení však rodině zamítlo i krátkou cestu do Indie. Naštvaná a frustrovaná Světlana si po Sinhově smrti vymohla, aby aspoň mohla odvézt jeho ostatky příbuzným. Tentokrát jí bylo konečně vyhověno.

Z milionářky bezdomovkyní

Po Indii se musela pohybovat bez cestovních dokladů; sovětský velvyslanec jí měl pas předat až na letišti a dohlédnout, že skutečně odletí zpátky do Moskvy. Během oslav MDŽ na velvyslanectví v Dillí však Světlana využila jeho dobrého rozmaru a získala pas do vlastních rukou předčasně. Díky tomu se dne 6. března 1967 objevila na americké ambasádě a zažádala o azyl.

Od té chvíle její život připomínal horskou dráhu. Ve Spojených státech se ještě jednou vdala a rozvedla. O svém životě napsala knihy, které jí vynesly miliony, avšak kvůli své důvěřivosti a dobrému srdci o všechny peníze zase přišla. Nakrátko se vrátila do Sovětského svazu, ale jen si tu připomněla důvody, kvůli kterým před lety odešla. Zamířila tedy znovu do Států a odtud do Anglie, kde žila v domově pro lidi bez přístřeší. Posledné léta života strávila v domově pro seniory v americkém Wisconsinu.

Mexický diplomat Raoul Ortiz, který Světlanu osobně znal, o jejím osudu napsal: "Byla by chyba se domnívat, že před něčím utíkala. Spíš bych řekl, že vždycky utíkala za něčím. Hledala jinou verzi života, která by naplnila její očekávání a přinesla jí spokojenost."

Zdroje: https://www.macleans.ca/, https://www.borgenmagazine.com/, https://www.history.com/