Princezna Kremlu: Jak dopadla Stalinova rozmazlená holčička po otcově smrti?
Světlana Allilujevová byla jednou z mála lidských bytostí, které poznaly Stalina i po jeho měkčí stránce. Zahrnoval ji dárky, říkal jí "vrabčáku" a promítal jí americké filmy. Dětství prožila v blahobytu, o kterém se tehdy průměrnému ruskému dítěti ani nezdálo. Přesto nebylo tak docela šťastné.
Když bylo Světlaně šest let, její maminka náhle zemřela. Otec tvrdil, že podlehla zánětu pobřišnice. Světlana oblékala panenky do černé látky a vysvětlovala kamarádce: "To jsou maminčiny šaty. Chci, aby všechny moje panenky nosily její šaty."
Z traumatu jí pomohla chůva, která ji upřímně milovala a vštípila jí základní morální hodnoty. Světlana se zároveň upnula také na otce a on na ni. Měl pocit, že je tím jediným, co mu zbylo. Její starší bratr se po smrti matky nervově zhroutil a začal pít alkohol, a se synem z prvního manželství si Stalin nerozuměl.
Otcova smrt jí svobodu nepřinesla
Jak ale Světlana dospívala, Kreml se počal měnit z luxusní rezidence v luxusní vězení. Otec nesnášel, když nosila krátké sukně, a dokonce jí najal osobního strážce, aby na ni dohlížel na každém kroku. Když se v roce 1942 z britského tisku dozvěděla, že její matka ve skutečnosti spáchala sebevraždu, nemohla se z toho šoku vzpamatovat. Pomalu jí začaly docházet určité souvislosti, kterým dříve nerozuměla. Například si vzpomněla, jak její otec matčinu smrt okomentoval slovy: "Odešla jako nepřítel."
Hlavní zlom ale přišel ve chvíli, kdy Stalin poslal do gulagu spisovatele a scenáristu Alexeje Kaplera, ke kterému chovala platonické city. Propuštěn byl až po Stalinově smrti v roce 1953. V té chvíli se určitým způsobem ulevilo i Světlaně. Přesto nedokázala najít vnitřní klid.
V té době byla už dvakrát rozvedená a měla dvě děti. Nevyšlo jí ani třetí manželství a do její další lásky vstoupila vysoká politika. Chtěla se provdat za Inda Bradžéše Sinha, kterého velmi kladně přijaly i její děti. Členové politbyra se ale obávali, že by Světlana sňatkem s cizincem získala možnost přesídlit do zahraničí, a tak svatbu nepovolili.
Sinh byl nevyléčitelně nemocný a přál si zemřít ve své rodné zemi. Kolektivní vedení však rodině zamítlo i krátkou cestu do Indie. Naštvaná a frustrovaná Světlana si po Sinhově smrti vymohla, aby aspoň mohla odvézt jeho ostatky příbuzným. Tentokrát jí bylo konečně vyhověno.
Z milionářky bezdomovkyní
Po Indii se musela pohybovat bez cestovních dokladů; sovětský velvyslanec jí měl pas předat až na letišti a dohlédnout, že skutečně odletí zpátky do Moskvy. Během oslav MDŽ na velvyslanectví v Dillí však Světlana využila jeho dobrého rozmaru a získala pas do vlastních rukou předčasně. Díky tomu se dne 6. března 1967 objevila na americké ambasádě a zažádala o azyl.
Od té chvíle její život připomínal horskou dráhu. Ve Spojených státech se ještě jednou vdala a rozvedla. O svém životě napsala knihy, které jí vynesly miliony, avšak kvůli své důvěřivosti a dobrému srdci o všechny peníze zase přišla. Nakrátko se vrátila do Sovětského svazu, ale jen si tu připomněla důvody, kvůli kterým před lety odešla. Zamířila tedy znovu do Států a odtud do Anglie, kde žila v domově pro lidi bez přístřeší. Posledné léta života strávila v domově pro seniory v americkém Wisconsinu.
Mexický diplomat Raoul Ortiz, který Světlanu osobně znal, o jejím osudu napsal: "Byla by chyba se domnívat, že před něčím utíkala. Spíš bych řekl, že vždycky utíkala za něčím. Hledala jinou verzi života, která by naplnila její očekávání a přinesla jí spokojenost."
Zdroje: https://www.macleans.ca/, https://www.borgenmagazine.com/, https://www.history.com/