"Projevuje se to pocity svědění a nepříjemnou bolestí v kloubech. Kůže je pokryta hnijícími strupy, otoky a vředy, které zpočátku mají červenou barvu a později zčernají," popsal příznaky syfilidy v roce 1495 italský lékař Nicolò Squillaci, který si zároveň povšiml, že nemoc často začíná v oblasti intimních partií. "Není nic vážnější než toto prokletí, než tento barbarský jed," dodal. (Zdroj: www.everydayhealth.com)
Z lékařských zápisků počínajícího novověku vyplývá, že choroba tehdy mívala mnohem rychlejší a hrůznější průběh, než jak se prezentovala v pozdějších staletích. Podle odborníků to bylo tím, že šlo o novou nákazu, proti které Evropané dosud neměli vybudovanou imunuitu.
Nemoc francouzská, polská, křesťanská...
S názvem "syfilis" přišel teprve v roce 1530 italský básník Giralamo Fracastoro. Do té doby se chorobě mezi lidmi přezdívalo "velké neštovice" nebo "francouzská nemoc" podle domnělé země původu. Sami Francouzi však nechtěli připustit, že by se něco tak zhoubného zrodilo na jejich území, a užívali názvu "neapolská nemoc". Aby to bylo ještě zamotanější, Rusové syfilidě říkali "polská nemoc", zatímco Poláci svalovali vinu za její šíření na Němce. Pro Turky šlo o "křesťanskou nemoc" a muslimové z jiných zemí spatřovali její původ u hinduistů. Mimochodem, ani dnešní vědci nemají zcela jasno, odkud vlastně syfilida do Evropy připutovala.
Syfilida měla v raném novověku hrůzný průběh.
V každém případě šlo o nemoc hrůznou a smrtelnou, na kterou nebylo léku. Mnozí lékaři předepisovali rtuť, po které ale pacienti ztráceli vlasy i zuby a místo vyléčení se obvykle dočkali jen rychlejšího konce. Alternativní léčbu představovala parní lázeň - někteří lazebníci se domnívali, že spolu s potem z těla odejdou i "syfilidní jedy". Ozývaly se ale také hlasy, podle nichž se syfilida neměla léčit vůbec, protože šlo o boží trest a jakýkoli boj byl marný.
Zákaz prodejné lásky nepomohl
Už v průběhu 16. století si ovšem lidé uvědomovali, že šíření nemoci souvisí s pohlavním stykem. V roce 1527 Jacques de Bethencourt vyjádřil názor, že by se choroba měla nazývat "venerickou", protože vzniká z "nezákonné lásky". V mnoha evropských zemích se na to konto začaly uzavírat nevěstince i veřejné lázně a nakaženým nevěstkám bylo zakázáno nejstarší řemeslo nadále provozovat. (Zdroj: jmvh.org)
Opatření však ničemu nepomohla, syfilida se šířila dál a přestože o pár století později přešla do mírnější formy, nadále zabíjela poddané i pány. Pod kontrolu ji dostala až antibiotika, s nimiž se začalo v praxi experimentovat během 2. světové války.
