Syfilis byl noční můrou středověku: Kruté způsoby, jak bránili nemocným ve styku

Objev guajaka jako léku na syfilis, 1590

Objev guajaka jako léku na syfilis, 1590

Foto: Museum Plantin-Moretus / Creative Commons, CC0https://creativecommons.org/share-your-work/public-dom

Syfilida byla jednou z největších hrozeb středověku, a navíc bylo velmi obtížné zastavit její šíření. Kdybychom tuto nemoc chtěli nazvat honosně, řekli bychom „nemoc lásky“. Jenže její dopady i nakažlivost byly strašlivé, a navíc neexistovala žádná rychlá a účinná léčba, než se zdržet milostných radovánek. Lidé se proto uchylovali ke skutečně netradičním, ba přímo děsivým metodám. Jaké to byly? 

Vlna syfilis, coby tehdy nevyléčitelné nemoci, zasáhla Evropu na konci roku 1400. Ohniskem syfilidy byla pravděpodobně Neapol, kde se nemoc poprvé objevila a rozšířila mezi francouzskými vojáky. I proto, že se tak stalo ve válečném konfliktu, obě země se vzájemně obviňovaly z jejího vzniku.

Existují však i teorie o tom, že syfilida se v Evropě vyskytovala ještě před objevením Ameriky Evropany. Dokonce ji popsal už Hippokrates v klasickém Řecku a zřejmě se objevila v augustiniánském klášteře ve 13. až 14. století v severovýchodním anglickém přístavu Kingston upon Hull. Zde se soustřeďovali námořníci ze všech koutů světa a nemoc zde proto jen kvetla.

Ač se dnes jedná o nemoc lehkou a léčitelnou, dříve tomu bylo jinak, a dokonce bychom mohli říci, že syfilida děsila lidi ještě více než mor, jemuž jste podlehli daleko rychleji.

Na dokument o netradiční léčbě se podívejte zde:

Zdroj: Youtube
 

Jak nákaza probíhala?

Průběh nemoci syfilis byl skutečně otřesný a jedinec, který se touto nemocí lásky nakazil, to většinou vzhledově pěkně odskákal. A nejen vzhledově, samozřejmě. Syfilis se totiž projevovala vznikem nehezkých vředů na kůži a šedavých výronů. Ty začaly nejprve na jednom místě na těle, většinou na končetinách, ale rychle se rozšiřovaly po celém těle. S jejich rozšířením se starší vředy začaly prohlubovat do kůže a nemocným odpadávaly kusy masa. I po vyléčení, pokud k němu vůbec došlo, tak zůstávaly jizvy, které byly děsivou připomínkou této nebezpečné nemoci.

Jak jsme již řekli, z jednoho místa se vředy rozšířily po celém těle, kde po zhojení zůstávaly hluboké krátery. Ale to nebylo všechno, nemocný často přišel o oči, odpadl mu nos nebo rty, takže následky byly nepřehlédnutelné. Některé prameny dokonce hovoří o nemocných, kteří ztratili končetiny.

Konečná fáze, jíž bylo šílenství způsobené zasažením mozku, tak byla pro mnohé vlastně vysvobozením.

 

Jak si od nemoci pomoci?

Ve středověku i později byla syfilida nevyléčitelná nemoc, která způsobovala hnilobu masa, následné šílenství a nakonec milosrdnou smrt. Proto se národy hromadně snažily šíření této nemoci zastavit a přijímaly často až drastická opatření. Věci, které lidé dělali v boji proti syfilidě, byly naprosto zarážející, ale nemoc přesto nezastavily. Syfilis zužovala lidstvo po dlouhých 400 let.

Od propuknutí nemoci mezi francouzskými vojáky v Itálii se začala kvůli její hrozně scházet celá Evropa. Byly svolávány celoevropské konference, kde se vzdělaní lidé snažili najít řešení pro postupující hrozbu.

Základem bylo odhalit příčinu nemoci, což se podařilo poměrně rychle. Nemoc vznikala nechráněným pohlavním stykem. Dobové prameny doslova uvedly, že "muži to dostanou, když to dělají se ženami do vulvy." Takže řešení bylo jasné a poměrně, na první pohled, jednoduché. Bylo potřeba zakázat milostné hrátky.

Léčba syfilidy probíhala velmi intuitivně, nejvíce se osvědčila rtuť

Příjice, hrůzná nemoc novověku. Lékaři se pacientů štítili. Může zabít i dnes

Jak zakázat lidem to jediné, co mnohdy měli?

Jenže zakázat pohlavní styk, mnohdy tu jedinou zábavu a nejrozšířenější neřest, bylo prakticky nemožné a neproveditelné. Byla přijata opatření, kdy se v některých městech zcela zavřely nevěstince. Jenže ani to lidem nezabránilo, naopak. Našli si jinou cestu a mimomanželský a volný styk s prostitutkami trval dál. Nakažených přibývalo a opatření proti nemoci byla stále selektivnější.

Přistoupilo se k izolaci nemocných. Nakažený voják byl poslán zpět do své vlasti. Boháči se uzavírali ve svých domovech. Nejhůře na tom byli, jako tradičně, chudáci, kteří sice měli možnost nechat se zavřít v odpovídajícím „ústavu“, ale tam byli často za své prohřešky veřejně bičováni. Nemocnice se rozšiřovaly, ale marně.

Na historii léčby této nemoci se podívejte v následujícím dokumentu:

Zdroj: Youtube

A lék stále nikde

Nemoc se nedařilo vymýtit, takže se časem přistoupilo i k popravám nakažených. Kdo neuposlechl zákazu smilstva, byl jednoduše popraven, v Paříži dokonce házeli nakažené přímo do Seiny, aby se utopili. Paříž byla vůbec jedním z nejstriktnějších měst. Žebráci i prostitutky byly z velkoměsta vyhnáni zpět do vesnic, kde měli vyhladovět. Každá prostitutka, která byla přistižena při snaze vykonávat své povolání, tedy nejčastěji v okruhu osmi kilometrů od armády, přišla o nos a uši. Nemocnice navíc kvalitou nedostačovaly a byla to hrozná špinavá doupata, která se lepšila jen velmi pomalu a za vydatné pomoci dobrovolníků. Prameny uvádějí, že v roce 1703 bylo v nemocnici v Paříži umístěno 4 500 prostitutek! 

Trápení ukončil penicilin

O léčbě syfilis napsal například španělský kněz Francisco Delicado v roce 1525, kdy zmínil v této souvislosti použití rostliny Guaiacum, což je rod kvetoucích rostlin z čeledi kalcitrofilních.

Aby se lidé chránili před nemocí, jediné, co znali, byla léčba rtutí, která je však velmi jedovatá. Lidé ji nejen vdechovali, píchali pod kůži, ale i jedli a vtírali do kůže. Přestože to na nemoc fungovalo, nešťastníci se mnohdy otrávili dříve, než se stihli vyléčit. Z toho vzniklo rčení: "Noc v náručí Venuše vede k životu na Merkuru."

Dalším způsobem bylo vykuřování nakažené osoby v bedně naplněné rtuťovými výpary s vystrčenou hlavou.

Prvním antibiotikem, které bylo použito k léčbě nemocí, byl lék Salvarsan obsahující arsen, který v roce 1908 vyvinul Sahachiro Hata při práci v laboratoři nositele Nobelovy ceny Paula Ehrlicha. Ten byl později upraven na Neosalvarsan. Ten nebyl plně účinný zejména v terciárních stadiích.

Tyto způsoby léčby nakonec zastaraly objevem penicilinu a jeho rozšířenou výrobou po druhé světové válce.

 

Zdroje:

www.theguardian.comgizmodo.comwww.news-medical.neten.wikipedia.org/wiki/Guaiacum