Šťastné a harmonické

Jsem jedináček a když jsem se jako holčička ptala, kdy mi čáp přinese bratříčka nebo sestřičku, maminka mě pohladila po vlasech a s takovým posmutnělým úsměvem odpověděla: „Víš, Helenko, to je těžké. K našemu komínu ale čáp nepřilétne. Jsme s tatínkem šťastní, že tě máme. I královským rodičům se přece narodí jedno vytoužené dítě. To přeci znáš z pohádek...“

Rodiče si mě skutečně hýčkali jako princezničku. Také jejich vztah byl pohádkový. Nepamatuju si jedinou hádku, nějaké výčitky, jen úsměv, pohodu, povídání. Byli k sobě milí a laskaví. Vůbec jsem si nedovedla představit, že by na mě maminka křičela, nebo mi dokonce říkala, „Ty seš ale trdlo hloupý!“, když jsem něco rozbila. A už vůbec, že by mě tatínek seřezal jen proto, že jsem nesnědla svačinu, jak si často postěžovaly spolužačky. Ony zase nechápaly, že se v naší rodině „nehubuje“ a mé rodiče mi záviděly.

V dobrém a zlém?

Od babiček vím, že měl tatínek velkou lásku, dívku z vesničky, kde vyrůstal. Našla si jiného, když byl na vojně. Také maminka měla svého „tanečníka“ a s ním se scházela před vdavkami. Ale prý moc žárlil a rozešla se s ním. Žila jsem proto v domnění, že si právě mí rodiče byli souzení.

Maminka zemřela, nebylo jí ani šedesát, tatínek ji následoval na druhý břeh o necelý rok později. Věřila jsem, že bez své životní lásky, mé maminky, nedokázal žít.

Na pohřbu bylo pár známých a přátel rodičů. Všechny jsem je znala, nebo jsem o nich alespoň věděla. Ruku s přáním upřímné soustrasti mi také podala zcela neznámá paní v tmavém kostýmku, asi o něco mladší než maminka. „… je mi tatínka moc líto," řekla s nepředstíraným smutkem a potlačovala slzy. „Hodně mi o vás vyprávěl. Prý se budete vdávat…“ (Kdo to je? Jak to „sakra“ může vědět? A co jí je do toho?) Ještě dodala, že by si se mnou ráda popovídala a někdy mě viděla.

Tajemství mých rodičů

Dala mi číslo na mobil, ať prý někdy zavolám. (No, to jistě.) Chtěla jsem ji pustit z hlavy, ale nešlo to. Svěřila jsem se kamarádce. „Bože, ty pořád něco řešíš! O co ti jde? Je ti skoro třicet, hodinky tikají, s Jirkou se znáte už léta a ty se furt bojíš do toho praštit. Prostě jí zavolej. Třeba ti dá recept na šťastný manželství.“

Tak sedím v malé kavárničce a ta paní vypráví. Že se rodiče znali dlouho, byli oba vodáci, ve stejném klubu. (Hm, to jsem asi nevěděla, pomyslela jsem si ironicky). Postupem času „ten“ co flirtoval s „tou“ se ní oženil, „ta“, která měla románek s „tím“ si ho vzala… Oni měli na krku tři křížky, znali se dlouho, a že tak nějak si prý pro sebe zbyli. Zklamaní z předchozích vztahů se spolu vydali na radnici. Prý věřili, že se přátelství vyvine v lásku, jak to často bývá. Ta si k nim ale cestu nenašla (To není pravda! Milovali se, chtělo se mi vykřiknout.)

K lásce je potřeba přátelské porozumění, to ano,“ pokračovala, „… k manželství ale láska. Tvůj tatínek ji našel v mém náručí.“ „To není pravda!“ teď jsem už vykřikla. Řekla mi, že jsem byla jejich pouto, že věděla, že se tatínek nerozvede, ani maminka s ním, protože mi chtěli dát šťastné dětství. „To není pravda. To nemůže být pravda. Tatínek by mamince nikdy neublížil!“ V klidu odpověděla: „Tatínek jí neubližoval. Také maminka měla přítele. Kolegu z práce, ten byl ale ženatý. Ona věděla o mně, tatínek o tom z práce.“

S tváří v dlaních

Seděla jsem jako opařená. Stále jsem v šoku. Vůbec nevím, jak si to mám v hlavě srovnat. Tak proto nemám sourozence? Jak v takovém vztahu mohli žít? Dali mi krásné dětství, to je pravda. Nebylo by lepší si vyslechnout pár hubování jako dítě a vědět, že láskyplné manželství není jen sen? Sebrala mi naprosto všechny iluze.

Třeba si to všechno vymyslela. Nemusím jí to věřit. Proč by mi to ale povídala? Řekla mi, že se kvůli tatínkovi nevdala. Že mě má ráda jako vlastní. Až se vdám a budu mít děti, může mi být nápomocná a být i „babička“. (Je to podvodnice a chce se mi vloudit do života.) „Ani jsem se vám nepředstavila, podala mi ruku a místo na shledanou řekla: „Jmenuju se Helena.“  Náhoda? Mám teď pořádně zamotanou hlavu a nevím, jak se k tomu postavit.

Zpracováno se svolením dle skutečného příběhu poskytnutého redakci.