Dochované nástěnné reliéfy ukazují používání dřevěných saní. Praktické ukázky z mnohem většími bloky na písku však ukázaly, že to není vůbec jednoduché, obrovské třecí síly a pevnost materiálu přemisťování bloků komplikují. Posun po vkládaných kulatinách je na velké vzdálenosti nepraktický.

Někteří nadšení luštitelé záhad proto v minulosti přicházeli s bizarními způsoby řešení, které předpokládaly, že se obrovské kameny pohybovaly vzduchem s pomocí obrovských řiditelných zřejmě "papyrusových" draků, nebo že se pyramida stavěla jako ohromná nádrž a kameny v podstatě plavaly a pomocí vztlaku se dostávaly výš a výš. Nemluvě o záhado-lozích, kteří technologickou náročnost stavby berou jako důkaz mimozemského původu stavitelů pyramid.

Výzkumníci Amsterdamské univerzity však předvádějí, že ve skutečnosti bylo řešení transportu kamenných bloků po poušti mnohem prostší. Staří Egypťané písek před dřevěnými saněmi polévali. Díky tomu se přece jen zvýšila kompaktnost podloží a dělníci zapřažení do saní byli schopni zamezit hromadění písku před saněmi - jeho hrnutí.

Že to tak skutečně fungovalo dokládá i nástěnná malba malba v hrobce nomarchy Džehutyhotepa, která pochází z období Střední říše před přibližně čtyřmi tisíci let. Ta zachycuje přesun obrovské sochy.

Amsterdamští výzkumníci si technologii odzkoušeli i v praxi. Vlhký písek snižuje nároky na sílu potřebnou k tažení přibližně o polovinu. Výsledky svého zjištění následně publikovali v posledním vydání časopisu Physical Review Letters. Klíčem je prý správné množství vody. Vody vytváří kapilární mosty mezi zrnky písku a váže je tak k sobě. Tyto nepatrné síly pak umožňují smýkání ohromných nákladů po poušti.