Josef měl v posteli tak trochu neobvyklý požadavek. A já jsem to nikdy nikomu neřekla. "Miláčku, nechtěla bys to zkusit?" zeptal se mě Josef jednoho večera, jeho oči zářily směsí naděje a rozpaků. "Josefe, to přece nemůžu," odpověděla jsem, snažila jsem se skrýt svůj smích. Jeho návrh byl... no, řekněme, že byl hodně netradiční. 

Smutek i úleva

Roky plynuly a já si vždycky našla důvod, proč Josefově nápadu nevyhovět. Ale bylo to takové naše malé tajemství, které přidávalo našemu vztahu špetku záhadnosti. Když Josef zemřel, cítila jsem nejen smutek, ale i jistou úlevu. Měla jsem pocit, že je na čase se svým tajemstvím svěřit. A kdo jiný by byl lepší posluchač než mé nejlepší kamarádky, s kterými jsem prožila tolik let.

Vše prozrazeno

Tak jsme se jednoho večera sešly, jako obvykle, u mě doma. Atmosféra byla plná vzpomínek a smíchu. A já jsem věděla, že je na čase se svěřit. "Víte, holky, Josef po mě vždycky chtěl, abych v posteli..." začala jsem a váhala. "Co to bylo, Dano?" povzbudila mě jedna z nich. “Nenapínej nás,” řekla jiná. "No, chtěl po mě…. abych mu zpívala písně od Karla Gotta," dokončila jsem s úsměvem. "Představte si to, já v pyžamu, s hřebenem jako mikrofonem, a on tam leží a směje se." Na chvíli nastalo ticho, pak se rozlehla salva smíchu. Moje kamarádky se doslova válely smíchy. "Dano, to je úžasné! To bych nečekala," smála se jedna z nich. "Myslela jsem, že řekneš něco mnohem pikantnějšího," dodala druhá. Seděly jsme tam, smály se a vzpomínaly na všechny ty roky, co jsme spolu prožily. A já jsem si uvědomila, jak je někdy osvobozující je sdílet svá tajemství.
Tento večer mi ukázal, jak důležité je mít kolem sebe lidi, se kterými můžete být upřímní. Ukázal mi, že smích může být nejlepším lékem na bolest a že některá tajemství, i když se zdají být důležitá, mohou nakonec přinést jen radost a smích.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.