Při slově tarantule se nám všem vybaví děsivý a chlupatý jedovatý pavouk, s nímž nechce mít nikdo co do činění. Tarantule ale byla i mučicím nástrojem, kterým byly trestány zejména ženy – sloužil totiž k deformaci prsů.
Speciálně pro ženy
Misogynie (i mizogynie neboli nenávist či předsudky vůči ženám) a mučení jdou ruku v ruce. Běžná varianta rozparovače prsou byla známá jako „The Spider“ (pavouk) nebo „Tarantula“. Byl to většinou nástroj připevněný napevno ke zdi mučírny.
Prsa oběti pak byla připevněna k drápům a žena byla poté katem tažena od zdi, což vážně zmrzačilo nebo dokonce zcela odtrhalo její prsa. Tarantule doslova trhala prsa z ženských těl, nebo je jinak devastovala. Rozrývač prsů byl navržen speciálně pro použití na ženách a byl jednou z nejbrutálnějších mučících metod v celém středověku.
Tento děsivý „mačkač“ či rozrývač prsou, pavouk nebo tarantule byl používán od 14. do 18. století k trestání žen, které se dopustily cizoložství, „nevhodně“ otěhotněly nebo byly obviněny či podezřelé z čarodějnictví nebo kacířství či rouhání.
Tarantula neboli trhač prsou
Jak tarantule „pracovala“?
Červené rozžhavené drápy – ostré kusy železa – byly nasazeny na odhalená prsa oběti tak, aby do nich hroty pronikaly co nejvíce a dosáhly tak silného uchopení. Rozrývač byl poté stažen, takže trhal a drtil prsa.
Pokud žena ukrutnou bolest přežila, byla obvykle doživotně znetvořena a zjizvená, protože její prsa byla obvykle roztrhaná na cucky. Kvůli těžké ztrátě krve nebo infekci ale většinou následovala smrt.
Jak mučení obecně fungovalo?
U mučení a zvolených technik hrála roli celá řada věcí. U šlechticů, na cti zachovalých měšťanů či církevních osob se k mučení přistupovalo jen zřídka, zatímco u bezectných a vůbec nemajetných se k mučení mohlo přistoupit spíše.
„Výslechu“ se přitom účastnili delegovaní konšelé, rychtář, kat se svými pacholky a písař, která zapisoval průběh tortury, a hlavně výpověď obžalovaného do smolných knih.
V případě, že byli zajištěni spoluviníci a svědci, v mučírně se uskutečňovala jejich konfrontace, tzv. vejvod. Pokud delikvent vydržel veškeré mučení bez doznání, byl osvobozen. Takových osob nebylo mnoho a do dalšího života si odnášely doživotní následky tortury.
Některé mučicí nástroje byly určeny především ženám
Mučení mělo různý průběh
Průběh samotné tortury záležel vesměs na každém jednotlivém soudci. Řád přinesl až říšský zákoník, který schválil císař Karel V. roku 1532 a měl platnost i v českých zemích. Konkrétní mučení je zmíněno v tzv. Koldínových městských právech z roku 1579.
Roku 1708 bylo vydáno císařem Josefem I. nové právo útrpné a hrdelní pro České země, Moravu a Slezsko, které však žádnou velkou změnu v používání mučení nepřineslo. Z výslechu útrpným právem byli stejně jako za časů Mistra Koldína vyjmuti chlapci mladší 18 let a dívky pod 15 let.
Výjimkou měly být i těhotné ženy, které neměly být mučeny dříve než po uplynutí šestinedělí. Lidé nad sedmdesát let a lidé vznešenějšího postavení neměli být mučení vůbec. S podivem je, že oba tyto zákoníky připouštěly i možnost, že při výslechu útrpným právem může dojít k nepravdivému přiznání, jen aby se vyslýchaný zbavil bolestí. Proto se zde uvádí, že s mučením je třeba zacházet opatrně a pokud se dá pravda zjistit nějakým jiným způsobem, měl by soud od mučení upustit. Nezdá se však, že by soudy této možnosti příliš využívaly.
Jako poslední se mučením podrobně zabývá Hrdelní řád Marie Terezie, schválený roku 1768. Postup mučení je zde znázorněn na 45 obrázcích, což je vlastně zároveň návod pro katy. 2. ledna 1776 zrušila Marie Terezie užívání útrpného práva na celém území monarchie.
Zdroje:
en.wikipedia.org, www.scoopwhoop.com, thescoopoftheday.wordpress.com, cs.wikipedia.org/wiki/Misogynie, magazin.cz
