Templáři jsou po staletí ztvárňováni v umění, literatuře, filmu a folklóru, protože po sobě zanechali i konkrétní historické záznamy. Nejpozoruhodnější jsou jejich pravidla, která podrobně popisují standardy chování, jimiž se řídí každý aspekt každodenního života.
První návrh kodexu pochází z roku 1129 a diktoval 68 pravidel, podle nichž se templáři museli chovat, aby dodrželi slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Tato pravidla, sepsaná různými autory v latině a francouzštině, byla později ještě obohacena o nová a kodex byl ještě složitější.
Na video se podívejte zde:
Nelehké býti templářem
Templářský kodex chování byl navržen tak, aby rytíři-válečníci byli pokorní, cudní a především poslušní. Pravidla templářských rytířů zahrnovala například zákaz nošení špičatých bot nebo zákaz líbání maminky.
V pravidlech je popsáno vše, od spartanského oblečení, přes stravování, spaní až k rozsáhlým společenským omezením. Nedílnou součástí veledůležité řádové disciplíny bylo pak pokání, které mělo rovněž svá přísná pravidla. Porušení kodexu se trestalo od tělesných trestů přes ztrátu rytířského roucha až po vypovězení z bratrstva.
Ani zbroj nebylo možné opravovat bez pravidel
Hřešil jsi? Jíst budeš na zemi
Za menší prohřešky musel hříšník někdy jíst jídlo na podlaze. Jinak totiž museli templářští bratři jíst ve dvojicích. To proto, aby jeden mohl studovat druhého a aby byla dodržena strohost. Každý bratr měl ve svém poháru stejný příděl vína. Maso se smělo jíst jen třikrát týdně, s výjimkou svátků, protože „jíst maso kazí tělo“. Stůl mohli bratří opustit jen tehdy, bylo-li to skutečně nezbytně nutné, tedy spíš v případě katastrofy. Pokud měl templář uloženo pokání, musel jíst na zemi. A jídelních pravidel a stolovacích zvyků bylo mnohem více. Pravidlům podléhala i hygiena a lékařské zákroky, stejně jako volný čas, dokonce i opravy hábitu nebo zbroje.
Žádné módní výstřelky
Templáři měli prosté jednobarevné hábity, buď bílé nebo černé či hnědé, v létě převládaly bílé. Pokud však bylo extrémní vedro, mohl být hábit zaměněn za prostou plátěnou košili.
Bílá barva měla symbolizovat smíření se Stvořitelem, coby znak čistoty a úplné cudnosti.
Hábity byly prosty jakýchkoli ozdob, nesměly mít kožešinu a musely být všechny z jednotného materiálu. Špičaté boty a boty na tkaničky byly také zakázány, protože byly považovány za pohanské. Na hlavě templáři nesměli mít ani kapuci, pokud nosili čepec, bylo nitné pod něj ještě směstnat plátěnou čepici.
Paradoxem je, že hábity se nesměly věšet v noci na háčky vedle postele, protože by to bylo považováno za zneuctění. Pokud se někomu stalo, že hábit roztrhl nebo odevzdal, nový mohl získat až za rok a den.
Další podrobnosti z templářského života v tomto videu:
Ženy? Co to je?
Templáři byli před ženami varováni, coby před dílem božím. Ženy měly zakázán vstup do chrámového domu, ale zkrátka byly drženy i matky rytířů. „Pro každého řeholníka je nebezpečné příliš se dívat na tvář ženy. Proto se nikdo z vás nesmí odvážit políbit ženu, ať už je to vdova, mladá dívka, matka, sestra, teta nebo kdokoli jiný,“ stálo v pravidlech. Porušit jakýkoli vztah se ženou, či jen o ní mluvit, znamenalo ztrátu hábitu a vězení v železech.
Templáři samozřejmě ani nesměli vychovávat děti, dokonce museli odmítnout i stát se kmotrem.
Býti templářem nebyl žádný med, a to i přesto, že se rytíři dožívali díky asketismu a střídmému životu daleko vyššího věku. Stálo jim to však za to?
Zdroje:
