Rytíři raného středověku měli do dvorných gentlemanů pozdějšího období velmi daleko. Převážně šlo o agresivní ozbrojence, kteří rabovali vesnice a znásilňovali místní ženy. Teprve s řádem templářů vešel do Evropy nový trend, který dnes nazýváme rytířskou etikou. Původním posláním templáře bylo na počátku 12. století chránit poutníky při jejich cestě do čerstvě dobytého Jeruzaléma. Zájemce o toto poslání přísahal na chudobu, cudnost a poslušnost a zavázal se bojovat proti bezvěrcům ve Svaté zemi. V historii to bylo poprvé, co se úloha mnicha provázala s povinností bojovníka.
(Zdroj: www.history.com)
Bratře, nejez tolik!
Rytíři templářského řádu díky tomu nebyli obávanou hordou nevychovanců, nýbrž přísně organizovanou skupinou duchovně založených mužů znalých křesťanských hodnot. Protože se hlásili k chudobě, dodržovali také střídmý životní styl, který postupem času získal přesná pravidla. Členové řádu se dokonce v jejich dodržování navzájem kontrolovali; ustálili si zvyk stolovat vždy ve dvou, aby měli jistotu, že nikdo nesní více jídla, než je dovoleno.
Není jisté, zda templáře ke střídmosti nutila křesťanská víra nebo obava z obezity, je ale možné, že v tom sehrálo roli obojí. Už ve středověku si lékaři všimli spojitosti mezi přejídáním a obézní postavou, a v rámci zachování zdraví doporučovali šlechticům menší porce a půsty. Zámožní muži z vyšších vrstev však na tyto rady mnoho nedbali a celé večery se cpali masem. Zeleninu považovali za stravu chudých a věřili, že způsobuje škodlivé nadýmání. Mnoho šlechticů, a dokonce i králů kvůli jednostranné masité stravě trpělo vysokým tlakem a cholesterolem, rozšířila se dna.
Templáři prosluli jako mimořádně zdatní bojovníci.
Templářům se však tyto neduhy vyhýbaly, protože jim řád předepisoval prostou stravu založenou na luštěninách, obilných kaších, chlebu a rybách. Červené maso si mohli dopřát jen třikrát týdně. K tomu zakládali vlastní zahrady, kde pěstovali zeleninu a ovoce, včetně fíků, granátových jablek, mandlí a oliv. Jídlo zapíjeli vínem ředěným s vodou, přičemž měli na paměti, že opilost se v řádu nepřipouští. Na rozdíl od většiny svých současníků navíc vždy pečlivě umyli stůl, než na něj položili chléb. A před jídlem si myli ruce.
Templáři chudí, a přitom bohatí
Díky tomuto specifickému jídelníčku a hygienickým návykům byli templáři nejen fyzicky zdatnější než rytíři světští, ale také se dožívali mnohem vyššího věku. Mnozí v plné síle překročili sedmdesátku, což bylo ve své době mimořádné. Když pomineme vysokou úmrtnost rodiček, novorozenců a malých dětí, průměrný středověký člověk se odebral na věčnost krátce před oslavením 50. narozenin.
Nutno dodat, že ačkoli se rytíři Chrámu oficiálně zavázali k chudobě a coby jednotlivci nevlastnili žádný majetek, rozhodně neživořili o chlebu a vodě. Řád totiž brzy nabral takovou sílu a slávu, že se milodary od bohatých jen hrnuly, a instituce téměř pohádkově zbohatla. Její členové se bleskově naučili investovat i půjčovat na dluh, čímž se společný fond ještě více rozrostl. Díky tomu měli templáři konstantní přístup k sice prosté, avšak vyvážené a zdravé stravě, kterou potřebovali pro svou sílu a fyzickou aktivitu.
(Zdroj: www.atlasobscura.com)
