Postup spojeneckých vojsk donutil nacisty k evakuaci některých koncentračních a likvidačních táborů. Plynové komory byly rozmontovány a vězni se měli přesunout do táborů jiných. Velká část musela jít pěšky, jiní byli naloženi do transportů. Těžkou prací, hladem a nemocemi zbídačelé vězně nabíral i Terezín.
Terezínské ghetto bylo oproti jiným nacisty zřízeným ghettům rájem v Říši, protože sloužilo jako vzorový příklad ukazovaný Červenému kříži. Kontrola přijela ještě na počátku dubna 1945. Celý březen se ghetto pulírovalo, obnovila se kavárna, pořádaly se koncerty, nastudovaly se divadelní hry. Zástupci Červeného kříže byli nadšeni a ve zprávě radostně popsali, jak příjemný život nacisté Židům v Terezíně umožňují.
Viděli však jen to, co jim bylo ukázáno. Nacisté ve skutečnosti vymýšleli plány, jak všechny vězně fyzicky zlikvidovat, aby po válce nemohli podat pravdivé svědectví. V jedné části bývalého terezínského opevnění začali stavět plynovou komoru. Sami by ovšem na práci nesáhli, a tak k ní nutili vězně, kteří už v té době měli jasné informace o tom, k čemu nacistům taková vzduchotěsná místnost slouží. Postavili se na odpor a komoru nikdy nedostavěli.
V jednom z příkopů se nicméně dokončil tzv. kachní rybník, kde dozorci měli vězně hromadně topit, případně střílet.
To už byl ale duben, a v Terezíně se náhle objevily autobusy Červeného kříže, které nabraly dánské Židy a odjely s nimi do Švédska. O deset dní později město opustily i ženy a děti německých dozorců. Od 20. dubna pak do Terezína přijížděli nebo přicházeli na smrt vyhublí vězni z evakuovaných táborů. Přivezli s sebou skvrnitý tyfus, který se bleskově rozšířil jak v jejich řadách, tak mezi původními obyvateli ghetta.
2. května vzal Terezín pod ochranu zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant. Němci urychleně pálili dokumenty a sem tam ještě někoho ze vzteku zastřelili. Teprve odpoledne 8. května 1945 projely Terezínem oddíly Rudé armády pod velením generála I.G. Ziberova, a město bylo definitivně osvobozeno.
Do Terezína přispěchali lékaři, epidemiologové, zdravotní sestry i dobrovolníci. Narychlo se zřídilo pět polních nemocnic s koupelnami a odvšivovacími stanicemi. Epidemii tyfu se podařilo zastavit během měsíce. Nemoc si přesto na samém konci války vyžádala životy 1500 vězňů a desítek zdravotníků.