Jedním z výzkumníků, kteří se k vraku Titaniku v minulosti potopili, byl americký režisér James Cameron. "Mrtvé lidské tělo jsem tam nikdy neviděl. Ve vraku je sice mnoho zbytků oblečení, ale lidské pozůstatky v nich nejsou," prohlásil s jistotou.

Potopený parník působí děsuplně: pod navoskovanými námořnickými kalhotami leží zbytky kožených bot, ale kosti v nich nejsou. U rukavic byly nalezeny hodinky, jež nejspíš patřily stejné ruce, po lidských ostatcích však není ani památky. Jako by se mrtvá těla vypařila.

O žádný napřirozený jev se přitom nejedná. Několik studií nezávisle na sobě potvrdilo, že jakákoli organická hmota včetně lidského těla ve vodách oceánu příliš dlouho nevydrží. Měkké tkáně se rozpustí během 12 dnů, zatímco kosti nebo chrupavky odnesou proudy daleko od místa utonutí. Do hloubky 4000 metrů, v níž leží vrak Titaniku, se pak lidské tělo ani nemá šanci dostat. Stane se potravou pro žraloky, tuňáky a makrely, kteří se drží blíže hladiny a rvou se o každou dostupnou kořist.

17. dubna 1912, tedy tři dny po tragédii, vyrazila loď Mackay-Bennet pátrat po tělech utonulých. Na její palubě se plavili zaměstnanci největší pohřební společnosti v pobřežní provincii Nové Skotsko. Ve vlnách rozbouřeného oceánu se jim hned první den podařilo najít 51 lidských těl, z toho 24 už však nemohli identifikovat kvůli vysokému stadiu rozkladu.

Celkově se hrobníkům z Mackay-Bennet a dalších záchranných lodí podařilo z vln vylovit ostatky asi 500 lidí, pouze 190 z nich však bylo přivezeno do Spojených států a pohřbeno na hřbitově Fairview v Halifaxu. Ostatní těla byla kvůli nemožnosti identifikace zabalena do plátna, zatížena železnými tyčemi a vrácena zpět do moře. Více než tisíc obětí se tak rozplynulo v oceánu a nejspíš se stalo součástí potravinového řetězce podmořského života.