Titanik byl určený pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Jeho kapacita čítala až 2 603 platících pasažérů a omezený počet kočárů nebo automobilů. O vše se mělo starat až 899 členů posádky. Parník měl být synonymem luxusu a bohatství. Byl vybaven palubním telefonem, knihovnou, holičstvím, bazénem, tělocvičnou, hřištěm na squash, lázněmi, několika restauracemi a bary. K dalšímu vybavení patřil také sál k venčení psů nebo mrazicí skladiště řezaných květin.
Nepotopitelný
Mimo promyšleného systému záplavových komor byla loď vybavena systémem 5 balastních nádrží s pumpami a dalšími 3 čerpadly, jež byly schopné za hodinu přečerpat 150 tun vody. RMS Titanic měl také záchranné čluny. Bylo jich však pouze 20, což odpovídalo kapacitě pouze 1 178 osob, tedy 1/3 pasažérů. Počet člunů byl vypočten z údajů sesterské lodi Olympic z roku 1911. Matematická chyba se projevila až v okamžiku nehody.
Loď je navržena tak, aby se vnitřním i vnějším vzhledem co nejvíce podobala původní verzi Titaniku.
I přesto, že personál byl školený, bezprostředně po nárazu lodi do ledovce nastal nepředstavitelný zmatek. Na oceánu řádily dvoumetrové vlny, problémem byla absence světel, čerpadla přestala fungovat po dvaceti minutách. Naděje na záchranu byly mizivé. A i ten, kdo nasedl na člunu neměl jistotu, že smrti unikne.
Titanik smrt pasažérů
Naděje se vkládaly do záchranných vest. Těch byl na palubě dostatek. Nikdo však nečekal, že v mnoha případech naopak smrt způsobí. Vesty byly vyrobeny z plátna a korku. Vše pohromadě držely tenké šňůrky. Pokud si je pasažéři špatně uvázali, hrozilo, že se proud vody dostane mezi tělo a vestu. Vesta se mohla tak nešťastně posunout, že byla schopná zlomit klíční kosti nebo dokonce vaz. To se stalo v případech, kdy vyděšení cestující skákali z paluby Titaniku měřící desítky metrů.
Další nebezpečí se ukrývalo v předmětech, které se pohybovaly uvnitř místností nebo rovnou padaly z potápějícího se parníku. Pasažéry mohly „sejmout" bedny umístěné na palubě, vybavení pokojů, ale i samotní lidé, jež skákali bezmyšlenkovitě do vody.
I ten, komu vesta neublížila a zůstal ve zdraví na hladině, neměl vyhráno. Voda měla v době tragédie pouze dva stupně pod nulou. Během 20-30 minut tak vyčerpaní cestující umírali na zástavu srdce a jiných tělesných funkcí. Jedinou nadějí na přežití bylo, když si plavci nenamočili hlavu a nedělali prudké pohyby, aby se zahřáli. Suchá a zakrytá hlava dokáže udržet až 40 % tepla.
Chudí nebo bohatí
Novější výzkumy, jež vycházejí především z rozhovorů se svědky, ukazují, že umíralo více chudých, než bohatších pasažérů. Do záchranných člunů se jako první dostali cestující první a druhé třídy, kteří měli kajuty na palubě. Chudší se mezitím snažili dostat z podpalubí nejen sebe, ale také svůj veškerý majetek. V mnoha případech se tak stalo, že kvůli balení nestihli vyběhnout na vzduch včas nebo jejich kufry a batohy zabarikádovaly těsné chodby. Znemožnili tak útěk dalším lidem.
Ti, kteří zůstali na palubě potápějící lodi, si z větší části zvolili dobrovolnou smrt. Mezi nimi byl kapitán Smith, konstruktér Titaniku Thomas Andrews nebo William McMaster Murdoch, jež se měl zastřelit poté, co se dozvěděl, že kapacita člunů nestačí. Dobrovolnou smrt si zvolil i nejbohatší muž na Titaniku Jakob Astor. Když ho nepustili k těhotné manželce, jíž se podařilo zachránit, odešel na kapitánský můstek. Tam si společně s autorem detektivek Jacquesem Futrellem zapálil cigaretu a sledoval, jak se hladina oceánu přibližuje.
Zdroj:
www.zoommagazin.iprima.cz, www.cs.wikipedia.org, www.32490947.weebly.com
