Některé z metod, jak si naši předkové čistili inkriminované partie, by se nám dnes zdály velmi úsměvně, při jiných bychom trnuli jen při představě toho, že bychom je museli použít, byť jednou. Například vyspělí staří Řekové používali na čistění pozadí keramiku se jménem nepřítele, což mělo symbolický význam. Tyto keramické kousky se nazývaly ostraky a mohly časem poškodit zadek a způsobit podráždění kůže a vnější hemoroidy.
A kdy se objevil toaletní papír?
I o tom je toto video:
Historie toaletního papíru
Lidé používali k vytírání zadků tolik materiálů, že se to někteří umělci snažili zachytit. Například francouzský spisovatel François Rabelais napsal v 16. století na toto téma satirickou báseň, v níž zmiňoval toaletní papír v západním světě. Zajímavé je, že jej použil za neúčinný a v téže básni dospěl k závěru, že stejný účel by daleko lépe splnil husí krk. Podle jeho slov by peří fungovalo stejně. No, alespoň jsme opět u jemného materiálu. Ale zpět do reality.
Toaletní papír existuje v západním světě od 16. století našeho letopočtu a v Číně daleko dříve, dokonce od 2. století před naším letopočtem. V té době se však jednalo o vzácnou vymoženost. Co tedy lidé používali? Archeologické nálezy s touto tematikou se nezachovaly, protože organický materiál zmizel. Můžeme se tedy jen domnívat a odvodit naše závěry například z vyobrazení předchůdců toaletního papíru v umění a literatuře.
V Číně bambus, v Řecku a Římě houba
Susan Morrisonová, profesorka středověké literatury na Texaské státní univerzitě, jež se touto problematikou zabývá, říká, že se odborníkům podařilo získat některé vzorky - včetně těch se stopami výkalů. Z nich vyplynulo, že dříve lidé používali k úklidu po stolici vše.
Nejjednodušší byly samozřejmě ruce, ale byly to i kukuřičné klasy nebo sníh.
Zajímavým a jedním z nejstarších zaznamenaných materiálů je také hygienická tyčinka z Číny, stará 2 000 lety, vyrobená z bambusu. Tyto hygienické tyčinky, jinak nazývané také bambusové plátky, byly dřevěné nebo bambusové tyčinky zabalené do látky.
Naopak staří Řekové a Římané vsázeli na houbu. Jednalo se také o tyčinku. Její název byl tersorium, a měla na jednom konci houbu. Nejbizarnější je, že se tyto tyčinky ponechávaly na veřejných koupelnách pro společné použití. Čistilo se tak, že jej lidé namočili do kbelíku se slanou nebo octovou vodou nebo ho namočili do tekoucí vody.
Japonci zase používali dřevěný klacek chuugi, jímž si čistili vnější i vnitřní strany řitního otvoru - doslova si klacík strkali do hýždí.
A byli to opět Řekové a Římané, kdo uklízel exkrementy pomocí keramiky. Budiž nám útěchou, že to byla keramika neostrá, speciálně zaoblená k tomuto účelu. Těmto střepů se říkalo pessoi a právě na pessoi nalezli archeologové relikty se stopami výkalů. Kromě toho existuje z téže doby vyobrazení muže na antickém poháru, který si pessoi utírá zadek.
Zkrátka před vynálezem a rozšířením toaletního papíru si lidé k čištění řiti pomáhali ledačím. Vodou, listím, trávou, kameny, zvířecími kožešinami i mušlemi, ve středověku mechem, senem, slámou nebo gobelínem.
Zdroje:
