Když není po ruce toaletní papír, musí se rychle vymyslet alternativa. Možná vám z dětství utkvěla vzpomínka, jak vám maminka na výletě otřela zadnici lopuchovým listem. Někdo si i pamatuje na rok 1988, kdy vyhořely Harmanecké papírny a toaletní papír se stal nedostatkovým zbožím. Tehdy se na toaletách mnohých československých domácností objevily nastříhané noviny. Tato krize ovšem byla jen přechodná. Dokážete si ale představit, že by ten heboučký, na rolce namotaný papír vůbec neexistoval?
Naši předkové v kontinentální Evropě se bez něho museli obejít až do roku 1928, kdy byla v Německu otevřena první továrna na jeho výrobu. V Americe a Anglii si lidé luxus hebkého utření dopřávali už od druhé poloviny 19. století. Do té doby hygienu konečníku řešili buď novinami, vlnou nebo starými hadry. Na venkově se mezi chudými vrstvami dlouho držely staré dobré přírodní materiály typu seno, mech či hobliny.
Otázkou důkladné očisty těla se přitom lidstvo zabývalo už od starověku. Na veřejných toaletách ve starém Římě se návštěvníci dělili o tyč s houbou, kterou kvůli dezinfekci namáčeli do octa. Arabové se po "velké straně" poctivě omývali vodou a Číňany někdy okolo roku 600 napadlo, že by jejich unikátní papír nemusel sloužit jen na psaní.
V chudších oblastech Středního východu a Afriky si však lidé neporadili jinak, než že se očistili holou rukou, kterou pak otřeli do trávy nebo opláchli v řece. Protože jim pak ruka přirozeně zrovna nevoněla, navykli si utírat své zadnice výhradně levačkou, zatímco k jídlu používali pravačku. Možná právě proto si lidé dodnes při pozdravu podávají zásadně pravou ruku...
