O zásobu toaletního papíru v celém Československu se za dob komunismu staraly Harmanecké papírny u Banské Bystrici a na jeho výrobu měly v podstatě monopol. Populační boom v 70. letech si přirozeně žádal více spotřebního zboží, vláda ale takto prozřetelná nebyla a výrobní kapacitu včas nenavýšila. Během 80. let se toaletní papír pomalu stával nedostatkovým artiklem, a krize vyvrcholila na jaře roku 1988, kdy Harmanecké papírny vyhořely.

Po dobu tří týdnů na pultech obchodů chyběl jak toaletní papír, tak dámské vložky, a jednoduché nebylo ani sehnat obyčejnou zubní pastu.

Co jiného se dalo použít, když nebyl toaletní papír? Nabízely se noviny, v čele s vysmívaným Rudým právem. Jistý backup představoval pozoruhodný výrobek Jihočeských papíren: skládaný papír s hladkým povrchem a nulovou sací schopností.

Každý, kdo vyrůstal před rokem 1989, si na tento typ toaletního papíru pamatuje. Stejně jako 41letá Monika: "Měli jsme ho na toaletě ještě krátce po revoluci. Tenkrát nás poprvé přijeli navštívit příbuzní ze Švýcarska, sestřenici bylo také jedenáct let, jako mně. Řekla mi: 'Vy tady máte divnej papír. To u nás ve Švýcarsku máme takovej měkkej, heboučkej...' Odpověděla jsem, že ten my taky známe, ale k dostání je jenom někdy."

Na omezené zásoby se stály dlouhé fronty a jednotlivcům bylo dovoleno koupit si jen určité množství. Zboží obvykle zmizelo za dopoledne. Pracující lidé neměli možnost se do fronty postavit, a tak za sebe posílali rodiče v důchodovém věku.

V červnu 1988 téma toaletního papíru řešil i samotný Ústřední výbor KSČ. Postavení nové výrobní linky bylo na dlouhé lokty, situace si žádala okamžitý zákrok. Soudruzi nakonec uvolnili 12 milionů devizových korun, za které chybějící toaletní papír dovezli z Jugoslávie, Číny, a dokonce i z Rakouska, ačkoli se nacházelo za železnou oponou. Peníze pak v rozpočtu žalostně chyběly, a komunisty k tomu pronásledovala představa, že se Rakušané za jejich zády potutelně usmívají.