Katastrofické drama Skleněné peklo bohužel nebylo čistým dílem fantazie jeho tvůrců. K požárům mrakodrapů ve Spojených státech v 70. letech docházelo často a končily tragicky. Výškové budovy v té době postrádaly důležité bezpečnostní prvky a lidé uvízlí ve vyšších patrech se mnohdy udusili kouřem dřív, než se k nim stačili hasiči dostat. Tím spíš, že ve většině moderních hotelů a kancelářských budov se ani nedala otevřít okna.
Domácí kutil William O. Holmes si zkusil představit, že by se v takové situaci osobně ocitl. Jedovatý kouř už prostupuje dveřmi a plní předsíň. Kde se dá v uzavřeném apartmánu najít doušek čerstvého vzduchu?
William O. Holmes ho nalezl v potrubí napojeném na toaletu. Vzduch přicházející z kanalizace sice trochu páchne, ale neobsahuje smrtící toxiny jako zplodiny z požáru. Holmesův šnorchl byl v podstatě trubicí, která se protáhla záchodovou mísou až k sifonu a druhý konec si nešťastník uvězněný ve skleněném pekle nasadil na nos a ústa poté, co vylil nebo odsál přebytečnou vodu. V trubce byl navíc zabudován uhlíkový filtr, který měl za úkol eliminovat pachy.
Protože zařízení nebylo nijak objemné, jeho majitelé s ním mohli kamkoli cestovat a mít ho po ruce v každém hotelu, kde se ubytovali.
I když šlo o docela praktický nápad, předsudky vůči obsahu záchodové mísy převážily nad jeho přednostmi. Zkrátka se neujal. A to přesto, že toaleta bývá paradoxně nejčistším místem v bytě - právě sem lijeme ty nejagresivnější čisticí prostředky, které zaručeně likvidují veškeré bakterie.
