Podzemní komplex chodeb o délce asi 30 kilometrů se klikatí pod vrchy Radobýl a Bídnice a ke konci války sloužil jako továrna pro zbrojní výrobu. Na jeho stavbě se podílely tisíce vězňů přivážených převážně z koncentračních táborů Terezín a Flossenbürg. Zařízení bylo vybudováno během jediného roku, jeho dokončení však znemožnil pád Říše v květnu roku 1945. Traduje se, že 5. května jeden z dozorců pohnutě oznámil vězňům, že Adolf Hitler zemřel a oni mohou jít domů. Na rozdíl od jiných pracovních táborů se tedy v Richardu nečekalo na osvobození cizí armádou, vězni byli propuštěni samotnými nacisty.

Němečtí civilní zaměstnanci však na místě ještě pár dní setrvali; nejspíš se domnívali, že oblast Sudet zůstane Německu i po válce a v Richardu nebude třeba přerušovat výrobu. Museli být proto překvapeni, když se nacisté rozhodli vyhodit celý komplex do povětří, a to pomocí až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení. Výbuch plánovaný na 7. května nicméně z dodnes neznámé příčiny nikdy nenastal; spekuluje se, že drát na poslední chvíli přesekl sabotér z řad polských dělníků.

Na snaze nacistů celou továrnu narychlo zničit samo o sobě není nic podezřelého; na konci války se likvidovaly celé koncentrační tábory, zahlazovaly se stopy po masovém vraždění, pálily se archivy, ničily se důkazy. Co se týče Richardu, nacisté mohli chtít zabránit tomu, aby se jejich zbrojařských technologií zmocnily spojenecké armády. V rozsáhlém podzemí se toho ale mohlo ukrývat mnohem víc.

Existují například záznamy svědeckých výpovědí, podle nichž byly do Richardu koncem války vypravovány nákladní vozy z Malé pevnosti Terezín. Vypráví se, že vězni při práci v podzemní továrně neumírali jen následkem fyzického vyčerpání a teroru dozorců, ale někdy byli i hromadně popravováni, aby "nemohli mluvit". Na konci války zde byla dokonce zastřelena i skupina příslušníků SS. To naznačuje, že každý, kdo "něco věděl", musel zemřít.

Podle amatérského historika Tomáše Rotbauera, který se o Richard léta zajímá, je pravděpodobné, že se v podzemí ukrývají nejtajnější říšské spisy týkající se Hradce Králové, Prahy, Jihlavy a Klatov, které se nikdy nenašly. Na jaře 1945 by podle něj ani nebylo možné dokumenty převážet na větší vzdálenosti někam do Německa, protože každá nacistická kolona by se stala terčem náletu.

Nikdo nemůže ani vyloučit, že nacisté do Richardu uschovali i část nakradeného zlata či nějaká odcizená umělecká díla. Pokud tak opravdu učinili, vytvořili dokonalou skrýš; velká část chodeb dodnes zůstává zavalena a jejich průzkum by byl příliš náročný, ne-li nemožný.