Dne 30. listopadu 1938 se stal právník Emil Hácha prezidentem takzvané druhé republiky, oficiálně nazývané jako Česko-Slovenská republika. Jeho volba byla do značné míry kompromisním řešením. Většina národa se v té době shodovala na tom, že po Benešově abdikaci by měl být novým prezidentem zvolen nestraník, aby se v politicky mimořádně křehké pomnichovské situaci ještě víc neprohlubovaly příkopy mezi jednotlivými politickými směry.

Československo bylo navíc po Mnichovu a odstoupení pohraničí ochromené a bylo zřejmé, že nemůže vzdorovat sousednímu nacistickému režimu, takže muselo jít i o člověka, který bude pro Hitlera přijatelný. Na straně druhé to ale musela být osobnost důvěryhodná i pro československou veřejnost, a to i za předpokladu, že se bude muset vyrovnat se zavedením autonomní slovenské vlády.

Mezi jmény, která padala do úvahy, se objevovala například jména průmyslníka Jana Bati, bankéře Jaroslava Preisse a diplomata Františka Chvalkovského. Nakonec se ale čeští, slovenští i "karpatoruští" političtí předáci usnesli jednomyslně na šestašedesátiletém předsedovi Nejvyššího správního soudu Háchovi, který nenáležel k žádné straně a měl za sebou dostatečně úctyhodnou minulost, aby mohl okleštěný stát aspoň trochu důstojně reprezentovat a budil u veřejnosti respekt.

Sám Hácha se této role ujmout nechtěl. Rok 1938 byl pro něj v mnoha ohledech nešťastný. V únoru mu po mnohaletém harmonickém manželství zemřela choť Marie, což u něj vyvolalo silné pocity osamělosti. Jeho dcera se navíc rozvedla. Když za ním politici přišli s nabídkou kandidatury, připravoval se spíš odejít na odpočinek. Nakonec svolil, což podle svých slov bral jako oběť.

"Nebyl jsem úplně přesvědčen, když mi bylo přijetí líčeno jako má občanská povinnost, ale nebyl jsem si také jist, nepramení–li moje námitky z podvědomé touhy po klidu skromného soukromí, které by mi po čtyřiceti letech veřejné služby nejlépe hovělo. Za těchto čtyřicet let zvykl jsem si sloužit, a tak jsem automaticky podrobil se i této nejtěžší službě mého života... Bylo mi to tím těžší, že jsem nikdy neměl ctižádosti tohoto druhu," napsal v dopise svému příteli, historiku Josefu Šustovi.

Nakonec se ale přemluvit dal, opustil svou funkci a kandidoval. Zvolen byl 30. listopadu 1938 v sídle poslanecké sněmovny v pražském Rudolfinu. S odstupem se dá říci, že mu osudový prezidentský úřad zničil zbytek života a po válce z něj neprávem udělal symbol české kolaborace. Přestože se snažil mnohému zlému vzdorovat.

Konzervativec s hořkým humorem

V době zvolení byla nicméně Háchova lidská i odborná pověst zcela neposkvrněná. Tisk o něm psal jako o uznávaném právníkovi a jazykovém odborníkovi a znám byl také jako přesvědčený demokrat a ctitel ústavně-právního řádu. Hácha publikoval vědecké práce z oboru mezinárodního práva, byl expertem na anglosaské právo a působil také jako respektovaný soudce haagského soudního dvora. Před Mnichovem byl několik let i členem legislativní rady, poradního orgánu vlády.

Přestože se politicky příliš nevyhraňoval a byl spíš konzervativním zastáncem "tradičních hodnot", jeho minulost byla spojena i s Masarykovým úsilím o vznik nezávislého Československa. Coby někdejší rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni totiž za 1. světové války spolupracoval s doktorem Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na odbojovou organizaci českých politiků Maffie. Pantůčka pak v roce 1925 vystřídal ve funkci předsedy senátu Nejvyššího správního soudu.

Významné byly i Háchovy aktivity umělecké. To, že se svým bratrem přeložil slavný humoristický román "Tři muži ve člunu" Jeroma Klapky Jeroma, je celkem známé, trochu méně se ví, že psal i lyrickou poezii a byl významným sběratelem výtvarného umění.

(Smysl pro humor, byť s mimořádně hořkou příchutí, Hácha mimochodem osvědčil v dubnu 1939, nedlouho poté, co se podrobil surovému Hitlerovu nátlaku v Berlíně a po mnohahodinovém vydírání formálně souhlasil se vstupem německých vojsk a vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. "Když někde byla nějaká tombola, vždycky mi strčili nějaké lístky a jakživ jsem nic kloudného nevyhrál... Ale když loni nahonem musel být nějaký president a na Hradě strašilo a nikomu se sem nechtělo, tak si v milém národě vzpomněli, že udělají tombolu a že mě tentokrát nechají vyhrát..." povzdechl si v rozhovoru se spisovatelem Karlem Horkým.)

Háchovo zvolení prezidentem tak bylo přijato se všeobecnou podporou. Beneš mu hned v den volby zaslal z Londýna blahopřejný dopis, který Háchu velmi potěšil. V odpovědi neváhal Beneše oslovit "pane prezidente", čímž dal víc než najevo, že svou funkci chápe jen jako zástupnou. "Těším se nadějí, že má funkce jest jen přechodné povahy a že v dohledné době bude ze mě sňata," napsal.

Neblahá druhá republika

Tomu, co se na něj valilo, však Hácha nedokázal a do značné míry ani nemohl vzdorovat. To špatné přitom zdaleka nepřišlo až s březnem 1939, ale mnohem dřív.

Háchovou první úlohou bylo přijmout demisi vlády generála Jana Syrového, což udělal, a jmenovat nového předsedu vlády, jímž se podle očekávání stal agrární politik a předseda Strany národní jednoty Rudolf Beran, kterého kvitovalo i Německo (mimo jiné proto, že Beran počátkem roku 1938 navrhl, aby se členem československé vlády stal reprezentant Sudetoněmecké strany Konrad Henlein).

V Beranově vládě Hácha získal pár méně podstatných křesel pro své spolupracovníky, zejména pro právníka Jiřího Havelku, který patřil mezi blízké spolupracovníky Aloise Eliáše a později po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se v druhé protektorátní Eliášově vládě zařadil k těm ministrům, jež praktikovali zdržovací taktiku vůči okupačním úřadům (mimo jiné zabránil vydání protižidovských zákonů, které musela nakonec vydat německá okupační moc, a udržoval styky s domácím i zahraničním odbojem. V roce 1941 ho proto Němci zatkli a na několik měsíců uvěznili, ven se dostal až na Háchovu intervenci - zbytek války pak strávil v domácím vězení).

Jinak ale Hácha neměl na složení Beranova kabinetu ani na vládní politiku příliš velký vliv. A druhá republika se rychle začala přibližovat totalitnímu německému sousedovi. Příliv uprchlíků z pohraničí, mezi nimiž bylo nemálo Židů, povzbudil stále sílící antisemitské tendence, známí zastánci demokracie a humanismu jako například spisovatel Karel Čapek čelili nenávistné kampani.

V polovině prosince 1938 přijala vláda zmocňovací zákon, jímž se do té doby parlamentní demokracie změnila v demokracii autoritářskou. Šlo o o ústavní zákon, který povoloval prezidentovi republiky měnit znění ústavy pomocí dekretů, a zároveň svěřil vládě právo měnit pomocí vládních nařízení stávající zákony. Parlament tak prakticky ztratil jakýkoli význam a vliv. Jedinou vládnoucí silou byla Beranova Strana národní jednoty a opozice existovala jen zdánlivě. Občanům začala Beranova vláda vnucovat sounáležitost s národem, nikoli s demokracií.

Hácha se jako prezident výrazněji připomněl ve vánočním projevu, v němž mimo jiné vyjádřil soucit s uprchlíky a v zájmu přiblížení se všem národům v zemi mluvil česky, slovensky a krátce i rusínsky. Poté odjel strávit vánoce na Slovensko, přičemž se během jízdy dozvěděl, že zemřel Karel Čapek a ještě před Jihlavou odeslal kondolenční telegram Čapkově manželce Olze Scheinpflugové.

V Žilině Háchu přivítal předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso, který ho ujistil, že dosažená slovenská autonomie je vrcholem snah Slováků. Platnost tohoto ujištění však neměla dlouhého trvání, protože Hitlerův plán definitivního zúčtování s Československem byl už v běhu.

Cesta k osudovému březnu

Po Háchově vánocích strávených ve slovenských Vysokých Tatrách se zdálo, že se česko-slovenské vztahy uklidnily, což ale nebylo v Hitlerově zájmu. Už od ledna roku 1939 tak začala německá diplomacie podporovat separátní tendence v Hlinkově slovenské ľudové straně, čímž chtěla oslabit českou politiku. U širokých vrstev slovenského obyvatelstva popularizoval ideu samostatného Slovenského štátu vídeňský rozhlas, vysílající pod dohledem říše.

Hácha zkusil tyto tendence utlumit jmenováním slovenské autonomní vlády v čele s Tisem na konci ledna 1939, ale nebyl úspěšný. Hlinkova strana i sám Tiso, navzdory svému předchozímu ujišťování, stále častěji hovořili o tom, že autonomní vláda je jen předstupněm k úplné samostatnosti.

Na odtržení Slovenska také čím dál silněji tlačili nacističtí pohlaváři. Situace se nakonec vyhrotila začátkem března, kdy do Bratislavy přijel nacistický emisar z Vídně Arthur von Seyss–Inquart. Ten slovenské politické reprezentaci bez obalu sdělil, že Říše "provede v nejkratší době své záměry proti Praze, a pokud chtějí dosáhnout nezávislosti, musí okamžitě vyhlásit samostatnost".

Hácha v odpověď sesadil slovenskou autonomní vládu a v noci na 10. března vyhlásil stanné právo. Moc na Slovensku převzaly vojenské a četnické oddíly z české části státu a proti už vzniklým Hlinkovým gardám začal vojenský zásah. Dne 11. března Hácha jmenoval novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Bylo už ale pozdě. Úřední a vládní budovy v Bratislavě ovládly jednotky Hlinkovy gardy a Sidorova vláda nezískala žádnou reálnou moc. Hlinkovci pak znovu povolali do Bratislavy Tisa a dne 15. března odhlasoval slovenský zemský sněm manifestačně vznik Slovenského státu.

Jen o den dříve povolali Němci Háchu do Berlína, kde ho Hitler po mnoha hodinách jednání násilím a výhrůžkami přinutil souhlasit se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Československo definitivně přestalo existovat.

"Půjčte mi zbraň a zastřelím se"

Po vyhlášení protektorátu se Hácha ocitl ve velmi těžké situaci. Okupanti a gestapo byli pro něj "bestie a hyeny", nacistický státní tajemník K. H. Frank "odporný krokodýl". V říjnu 1939 Hácha odmítl slib věrnosti Hitlerovi a trvale protestoval proti germanizaci u říšského protektora Karla von Neuratha. Měl také hlavní podíl na propuštění většiny studentů, zatčených po událostech 17. listopadu 1939. Většina z celkem 1250 studentů z Prahy, Brna a z Vysoké školy báňské v Příbrami, kteří byli transportováni do koncetračního tábora Sachsenhausen, se během let 1939 až 1943 vrátila domů.

Přes tehdejšího předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše byl ve spojení i s Benešem. Ještě 12. dubna 1941 sdělil Benešovi: "Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu". Za pět dní odpověděl Beneš do Prahy: "Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta."

Situace se změnila po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který nechal Eliáše zatknout, vyhlásil první stanné právo a rozpoutal otevřený teror vůči odboji. Háchu se pokusil zlomit zatčením jemu blízkých osob, zejména už zmíněného Havelky. Hácha sice pod hrozbou demise dosáhl jeho propuštění do domácího vězení, ale Eliáše už zachránit nedokázal. Opětovně se vzepřel v lednu 1942, kdy po něm Frank chtěl, aby jmenoval do vlády nejznámějšího českého kolaboranta Emanuela Moravce, nakonec se ale podvolil a Moravec se stal ministrem školství a lidové osvěty.

K definitivnímu Háchovu zlomení došlo po atentátu na Heydricha a následné drtivé německé odplatě vůči českému národu. Háchou vedenou delegaci přijal Hitler vzpupným křiknutím: "To jsou ti vrazi z Prahy!", otevřeně hrozil likvidací celého národa a nijak nedával najevo, že by bral na vědomí Háchovu poníženou prosbu, aby hledal nejen cestu, "jak potrestat viníky", ale i milost pro nevinné.

Po vypálení Lidic a masových popravách se Hácha, v té době už těžce nemocný arteriosklerózou, v podstatě zhroutil. Na jeho rychle se horšícím stavu se podepsala i poprava generála Eliáše, jehož se snažil zachránit. "Nechtěl žít, protože byli přátelé, a pořád jen opakoval: ´Vždyť mi slíbili, že ho nepopraví, a nedodrželi slovo,´" vzpomínala před časem pro Českou televizi pamětnice Alena Hladká - Zatloukalová. Ta rovněž připomněla tehdejší Háchův povzdech: "Půjčte mi nějakou zbraň, já se zastřelím, aby si Západ konečně všiml mých protestů." Háchovi spolupracovníci mu však sebevraždu pokaždé vymluvili, hlavně z obavy, aby místo něj nebyl do funkce prezidenta dosazen Moravec.

Od té doby se stal Hácha apatický. Pohyboval se jako bez života, neměl žádný vliv, Němci mu nevěřili a důvěru domácího a zahraničního odboje bohužel ztratil. Stal se osamělou, duševně zlomenou a bezmocnou loutkou.

Smutný konec

Bezprostředně po skončení války byl Hácha na pokyn ministerstva vnitra, v jehož čele už stál komunista Václav Nosek, zatčen v Lánech ve stavu totálního fyzického a psychického zhroucení. Převezli ho do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde zemřel 27. června. Ačkoli se občas tvrdí, že jeho zatčení proběhlo s vědomím prezidenta Edvarda Beneše, není to pravda. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina ve svých Pamětech vzpomínal, že když se Beneš dozvěděl o Háchově internaci na Pankráci, rozčílil se: "To je chyba, to se nemělo stát. Měli ho nechat být."

Háchův pohřeb se konal 30. června za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově. Na náhrobním kameni nesmělo být z příkazu ministra vnitra vyryto ani jeho jméno.