Ke Squierově nálezu v Peru se brzy přidružily další. Lebky s precizně vyřezanými otvory kruhového či čtvercového tvaru se vynořily v různých koutech světa, včetně Evropy a našeho území. Nejstarší byly objeveny v severní Africe - jejich stáří dosahuje 12 tisíc let.
Když se vědci smířili s faktem, že naši pravěcí předkové možná nebyli až tak primitivní, za jaké je pokládali, vyvstalo před nimi množství otázek. Například, jak přesně taková prehistorická operace probíhala? Používali tehdejší léčitelé tišící prostředky, nebo byl pacient plně při vědomí?
Operatér musel vědět, že svým nástrojem nesmí narušit mozkové pleny chránící mozek. Zpočátku měl přitom k dispozici jen pazourek nebo ostrou lasturu, teprve v pozdějších dobách využíval kov. Zároveň musel ránu ošetřit tak, aby zabránil infekci. Jak jinak by se vysvětlilo, že operaci v některých kulturách přežilo až 90 procent lidí?
Tím ovšem záhady nekončí. Předpokládali bychom, že se trepanace prováděly jen v případě vážného úrazu hlavy, kdy bylo potřeba odstranit úlomky rozbité lebeční kosti, které tlačily na mozek a způsobovaly smrtelné otoky. Jenže na některých pohřebištích se otvory v lebkách našly u každé desáté kostry, přičemž výjimkou nebylo ani několik otvorů v jedné lebce najednou. Můžeme se jen domnívat, že trepanace byly v pravěku součástí nějakého rituálu, nebo že se jimi léčily i různé neduhy, od psychických nemocí po migrénu.
Nápovědu mohou poskytnout některé africké domorodé kmeny, které trepanaci úspěšně provádějí primitivními nástroji dodnes. S její pomocí ulevují pacientům od bolesti hlavy v důsledku úrazu, ale používají ji také k vyhánění zlých duchů. Ostatně i v moderním západním světě se ve 20. století našli jedinci, kteří si nechali provrtat lebku dobrovolně ve víře, že tím zlepší funkci mozku a dosáhnou vyššího vědomí. Tuto teorii ale žádná vědecká studie nepotvrdila.
