Koza, kozel, osel, kůň
V Česku byla v 16. až 18. století známá pod pojmem osel a mučení se přezdívalo oslí jízda. Mučící nástroj byl tehdy vytvořen ze dvou velmi bytelných a naostřených dřevěných desek, přiložených k sobě tak, aby tvarem připomínaly velice ostrý trojúhelník. Někdy se prkno použilo jenom jedno, bylo však těžké ho ukotvit, aby pod tíhou mučeného nepřepadlo nebo se nezlomilo.
Nejrozšířenější verze nástroje byla pak vytvořena z jednoho kusu polena, sesekaného do trojbokého hranolu. Hřbet hranolu byl často osázen ostrými výčnělky. Při veřejném mučení se na nástroj s oblibou přidělala zvířecí hlava, která měla sloužit k ještě většímu ponížení oběti.
Přestože se konstrukce v různých krajích lišily, držely se jednoho pravidla - nástroj musel být vyšší než 150 cm, aby osoba nemohla dosáhnout nohama na zem.
Rozmach pocítila trestná koza po celé Evropě. Zatímco během španělské inkvizice se pod pojmem španělský kozel používala k vymáhání pravdy a člověk na ní seděl dlouhé hodiny, ve zbytku starého kontinentu (a se jmény jako dřevěný kůň nebo dereš) sloužila jako trest pro drobné zlodějíčky a nevěrnice. Existují záznamy i z americké občanské války, kde trestnou kozu používali vojáci Unie proti konfederačním zajatcům.
Kolečka bolesti
Navenek se tento způsob mučení může oproti jiným zdát jako ten nejmírnější, výrobci ovšem věděli, jak zdánlivě nevinnému zevnějšku nástroje propůjčit obávané vlastnosti a přízračnou bolest. Tak například na podvozek instalovali kolečka. Když člověk na hřbetu kozy (nebo osla) vypadal stále komfortně, projeli se s ním po nerovném povrchu. Ostrá hrana ho do citlivých částí těla začala bodat jako nůž a mučený prosil, aby přestali a doznal se i k věcem, které neprovedl.
To nejmenší, co si osoba z jízdy na nástroji odnesla, byly pohmožděniny, tržné rány a pár třísek. Při delším pobytu na hraně a dlouhé jízdě dokázala koza způsobit frakturu pánve, nezhojitelné jizvy, vadu na chůzi a trvalou sterilizaci.
