Milostnému kontaktu s nepřítelem se říkalo "horizontální kolaborace". Dopouštěly se jí jak profesionální prostitutky, jež byly zvyklé přijímat klienty bez ohledu na jejich národnost či politické vyznání, tak i ženy a dívky počestných mravů. Některé se do vojáků skutečně zamilovaly, jiné v nich viděly zdroj obživy pro sebe a své děti, zatímco jejich manželé zmizeli v zajateckých táborech. Vlna nenávisti se však po osvobození svezla i po svobodných učitelkách či vdovách, které ve svých domech německé vojáky jen ubytovaly, aniž s nimi kdy sdílely lože.

Bez soudu a bez možnosti vysvětlení byly tyto nešťastnice vyvlečeny ze svých domovů a vystaveny veřejné hanbě. Základ trestu byl téměř všude stejný: domnělá kolaborantka byla ostříhána dohola, částečně svlečena a potupně vedena městem. Na mnohých se dav podepsal pěstmi, některým byly na záda či na čelo namalovány nacistické symboly.

Churchillův soukromý sekretář Jock Colville si při průjezdu čerstvě osvobozeným městem Bayeux poznamenal: "Viděl jsem náklaďák, který na korbě vezl tucet ubohých žen, všechny byly ostříhány dohola. Měly slzy v očích a hlavy skloněné hanbou. Byl jsem znechucen tou krutostí, ale napadlo mě přitom, že Britové nezažili žádnou invazi ani okupaci za posledních 900 let. Tak nám asi úplně nepřísluší soudit."

Historikové odhadují, že poválečnému lynči čelilo přibližně 20 tisíc francouzských žen. Incidenty se přitom nedají omluvit morálními pohnutkami, protože stejný trest postihl jen naprosté minimum kolaborujících mužů. Ze zpětného pohledu se zdá, že ženy byly zkrátka mnohem jednodušším a zranitelnějším terčem. A protože šlo ve většině případů o svobodné ženy či vdovy, nebylo nikoho, kdo by se jich zastal.