Nevěra manželky byla brána jako přestupek proti morálce a újma na cti jejího muže. Cizoložnice totiž mohla počít nemanželské dítě a do rodu vnést „cizí krev". Podle španělského práva ze 13. století tak mohl manžel přistižený pár zabít a nebýt potrestán za vraždu.
Tresty se za manželčinu nevěru v jednotlivých zemích lišily podle společenského postavení. Chudé ženy byly obvykle přivázány nahé k pranýři nebo posazeny na osla a vozeny po městě. Tyto dva způsoby trestu byly tak ponižující, že odsouzené často opouštěly město, aby začaly nový život tam, kde je nikdo nezná.
Tresty za nevěru ve středověku
V Francii se k pranýřování přidalo oholení hlavy a vypálení cejchu na rameno. V Anglii se v 11. století ustálila praxe, že se nevěrnici usekly uši a nos, aby již nemohla svádět ke hříchu. Milenci manželek za stejný hřích zaplatili pouze pokutu.
Měšťanky z lepších rodin byly za svůj omyl trestány šetrněji. I přesto, že do vztahu přinesly věno, neměly žádné právo ho použít na zaplacení sankce. Většinou byly poslány do kláštera a manžel měl několik měsíců na rozmyšlenou, zda své ženě odpustí a přijme ji zpět. Za vysoké zdi mohly být umístěny ale i tehdy, pokud muž pouze předpokládal, že by se tohoto hříchu mohly dopustit.
Nejkrutěji se cizoložství trestalo v urozených kruzích. Například bavorský vévoda Ludvík II. Hornobavorský nechal pro podezření z nevěry setnout hlavu své první ženě Marii Brabantské. Francouzský král Filip IV. nařídil, aby kat jeho nevěrné snachy Margaret a Blanche zašil do režných pytlů a oholil jim hlavy. Poté je donutil dívat se na hrůznou popravu jejich milenců, kteří byli vykastrováni, zbičováni, páleni roztaveným olovem a poté vpleteni do kola. Ženy následně putovaly na zámek Gaillard, kde byly uvězněny.
Nevěra se nevyplácí
Brutalita rozsudků za nevěru byla zmírněna až ke konci 15. století. Začaly se rozlišovat domněnky od faktických důkazů. Pokud například žena během manželovy nepřítomnosti otěhotněla, nebylo o čem polemizovat. Podezření bylo třeba dokázat.
Nestačilo žárlit na to, že se žena v přítomnosti jiného muže směje. Bylo nutné ji přistihnou „in flagranti". Ve středověkém Walesu ale stačilo, když se manželka s cizincem líbala nebo se ho nevhodně dotýkala. Veřejné zostuzení navíc vystřídaly pokuty, Boží hněv a věčné zatracení.
Zdroj:
www.ciekawostkihistoryczne.pl, www.lifee.cz, www.pratelestredoveku.cz, www.epochaplus.cz
