Křesťanští filosofové nebyli v otázkách mimomanželského sexu zcela jednotní. Jedni volali po tvrdých trestech pro oba viníky, druzí k tématu přistupovali s určitou shovívavostí, neboť si uvědomovali, jak to v praxi chodí. Zvláště v období vrcholného středověku, kdy se spolu s rytířskou kulturou rozvíjelo i milostné tokání mezi trubadúry a vznešenými dámami, nebylo dost možné zavést tvrdé zákony postihující nevěrníky, jelikož by se tím kriminalizovala polovina šlechty. Autor spisu O lásce Andreas Capellanus ve 12. století napsal: "Pokud je manžel své ženě nevěrný z důvodu vášně a nikoli lásky, jeho jednání je přijatelné."
Romantické rozlišování mezi věrností srdce a věrností těla však nebylo středověkému člověku vlastní ve všech krajích a dobách. Mnohem častěji se na cizoložství pohlíželo jako na zločin ohrožující stabilitu rodiny. Větší hrozbu přitom představovala nevěrná manželka, protože mohla počít nemanželské dítě, a do manželova rodu tak vnést "cizí krev".
Neznamenalo to, že nevěrný muž se trestu zcela vyhnul. V drtivé většině případů ho však čekala jen pokuta, zatímco pro cizoložnou ženu byly připraveny tresty o poznání krutější. Jelikož vdané ženy formálně nevlastnily žádný majetek, dokonce i jejich věno spravoval manžel, nemohly se vykoupit pokutou a byly nuceny podstoupit tresty fyzické.
Pokud šlo o váženou rodinu, která se chtěla vyhnout skandálu, mohla nevěrnici tiše odklidit o kláštera a zbavit ji nároku na dědický podíl. Stávalo se ale také, že manžel svou nevěrnou ženu i jejího milence v návalu vzteku zabil. V tomto případě soudy většinou přimhouřily oko a násilníka za jeho čin neodsoudily. Zavraždění manželky přistižené "in flagranti" se bralo jako omluvitelné.
Podvedený manžel mohl svou ženu i jejího milence beztrestně zabít.
V nižších společenských vrstvách končily nevěrné ženy často na pranýři, než byly vymrskány z města. V Anglii se v 11. století ustálila praxe nevěrnici useknout nos a uši. Tím se zajistilo, že žena navždy pozbyla krásy a nikoho už nemohla svádět ke hříchu. Muži naproti tomu hrozila za stejný přestupek pouze pokuta.
Ve Francii se soudy snažily nevěrnou ženu co nejvíc veřejně ponížit. Odsouzená byla odvlečena na náměstí, kde jí kati ostříhali dohola, strhli z ní šaty, vypálili na rameno cejch a potom ji vedli celým městem, aby všichni lidé viděli, že zhřešila.
Soudce Jean Papon v 16. století zaznamenal případ jisté Marie Quatrelivres, která byla za cizoložství odsouzena k bití holemi "po tři pátky" a k následné internaci v klášteře. Její manžel dostal dva roky na rozmyšlenou, zda ji přijme zpátky. V případě, že by ji zpět nechtěl, zůstala by Marie v klášteře nadosmrti a přišla by o veškerý majetek.
Podle historiků jde o názorný příklad středověké mentality, která nechala muže o osudu své manželky zcela rozhodovat, a často ho posunula i do pozice jejího soudce.
