Trest smrti a zabavení veškerého majetku stanovil jako trest za penězokazectví už Přemysl Otakar II. Za vlády Vladislava II. Jagelonského pak byl roku 1500 vydán první ucelený zákoník nazvaný Zemská zřízení království českého, jenž padělatelům peněz přiřkl trest smrti upálením zaživa. Tento osud pak stihl například jistého kováře Jana, který razil falešné mince v tajné dílně na zřícenině Žampach ve 30. letech 16. století. Jan i jeho dva kumpáni byli upáleni roku 1542.

V západní Evropě radní vymýšleli pro padělatele tresty ještě brutálnější: v Drážďanech mohla být viníkovi useknuta ruka a přibita na dveře mincovny. V Německu, v Holandsku i ve Francii jsou doložené případy, kdy byli penězokazi uvařeni zaživa ve vařící vodě nebo ve vroucím oleji.

Podle německého historika Johanna Philippa Siebenkeese, který žil v 18. století, byl v roce 1515 v Norimberku umučen jakýsi padělatel mincí v železné panně. Dnešní badatelé však tuto informaci zpochybňují, jelikož norimberské smolné knihy nic takového nezmiňují. Navíc neexistují žádné věrohodné záznamy o tom, že by vrcholný středověk železnou pannu vůbec znal.

Někteří penězokazi však měli štěstí, že zůstali neodhaleni. Velká penězokazecká dílna byla například objevena v Koněpruských jeskyních u Berouna, není ale známo, že by byl někdo za její provoz dopaden. Totožnost padělatelů, kteří tu pracovali na svém obohacení někdy v letech 1460–1470, zůstává zahalena tajemstvím dodnes.