Co dělali ve středověku drzým ženám a drbnám: Měli na ně zvláštní kruté nástroje

Co dělali v raném novověku prostořekým ženám a drbnám

Co dělali v raném novověku prostořekým ženám a drbnám

Foto: Profimedia

V Evropě ve středověku a raném novověku končily hádavé ženy často na pranýři, kde měly být zostuzeny. Bylo to místo ponížení a hanby, ale i utrpení. Na ostrově za „kanálem“ měly tamní úřady pro trestání ženy s prořízlou pusou jiné tresty a poněkud zvláštní nástroje. Některé byly „jen“ potupné, jiné zároveň i trýznivé a kruté…  

Hubatost se nevyplácí

Spílání, nadávání, hubování, pomluvy a různé klevety se od raného novověku v Anglii trestaly. Potrestány mohly být i ženy, které se jednoduše nebály promluvit, říkaly pravdu do očí i ty, co vedly útočné řeči. Pojem „nadávání“, za který hrozil trest, prostě zahrnoval celou řadu pro ostatní rušivých hlasových projevů. Dle expertky na renesanční literaturu M. Gibsonové „… existovaly různé rituály pro umlčování žen. Mají své kořeny ve strachu z ženského projevu a obav, že ženy budou napadat ostatní lidi, že příliš klevetí, že jsou jejich názory nebezpečné, že mohou být za extrémních okolností také čarodějnice.“

#clanek|6561665#

Za nadávky pod vodu

Jedním z velmi častých trestů, které ženě hrozily, pokud byla shledána vinou za sprosté nadávání – ať manželovi či sousedům – bylo ponořování do řek, jezer případně jiných nádrží. Účelem nebylo fyzické trýznění, ale ponížení. Odsouzená trpěla tím, že byla veřejně hanobena. Ponořování mělo od prostořekosti odradit nejen ji, ale i ostatní ženy. Jako „mučící nástroje“ se používaly všelijaké židle či sedátka zavěšené na různých kladkách či upevněné na dlouhých kládách – pákách. V angličtině známé jako „ducking stools“ – stolice pro ponořování. Provinilou ženu na ni uvrhli se slovy „za nadávky pod vodu“ a pod vodu ji uvrhli. Počet ponoření závisel na míře jejího provinění. Ač nebylo cílem ji utopit, mnohdy se tak stalo.

ducking stoolZa nadávky pod voduZdroj: Profimedia

Trýznivá bolest za jediné slůvko

Dalším způsobem, jak ztrestat ženskou, co si pustila pusu na špacír, bylo nasadit ji nástroj něco na způsob udidla. Tentokrát to nebyla jen forma veřejné ponížení, ale skutečně bolestivé fyzické týraní. Byl to v podstatě železný náhubek, který měla žena upevněný kolem hlavy. Na něm byla destička, která se vsunula do úst a přitiskla na jazyk. Obviněná nemohla mluvit, jíst, navíc nadměrně slintala. Už samotná destička působila nesmírnou bolest a trauma. Navíc byla velmi často opatřena hroty. Při jen nepatrném pohybu jazyka docházelo k jeho poranění či probodnutí. Náhubky měly různé varianty, pokud jde o upevnění či ostrost výstupků, a tak i různé názvy. Obecně lze tento nástroj nazvat „uzda pro klevetnice“. Často už jen pouhé veřejné nasazení bylo potupou. Pro ještě větší ponížení pak byly nebohé „prudilky“ voděny po městě na vodítku. Pro efekt na sobě mělo zvonek, který měl přilákat co nejvíce opovrhujících. Kromě Anglie byl tento způsob trestu především rozšířený ve Skotsku a v některých britských koloniích až do 19 století.

Zdroj: Youtube

Ze střípků o ztrestaných

Svědkem největšího smutného rozmachu stolic pro potápění bylo období zhruba od roku 1550 do 1700. Na rozdíl od záznamů o těchto mučicích nástrojích (mnohé jsou vystaveny v muzeích), dochované zápisky o ženách potrestaných za svá nadávání jsou strohé. Přesto se některé zachovaly. Pro příklad jen dva „extrémní“. V roce 1745 byla ve starobylém tržním městě Kingston-upon-Thames (jihozápad dnešního Londýna) za „pohoršování“ odsouzena majitelka pivnice M. Stempová. Na káře ve spodničkách byla vezena přes celé město na místní most. Tam byla za přítomnosti posměvačného davu čítajícího až tří tisíc lidí řetězy upoutána na stolici. Poté ponořena do splašky znečištěných vod Temže. A umlčena. Navždy, protože se utopila. Dle Gibsonové bylo „…utopení bylo zároveň trestem i podívanou. Veřejným varováním pro pozorovatele, kteří by jinak mohli jít v jejích stopách…“ Prostě nutnost umlčet i ostatní ženy.

Žena, kterou ani opakované ponořování nenapravilo, je poslední známý případ z roku 1809. V anglickém městě Leominster byla J. Pipesová obviněna za to, že často mluvila nehezky o svém manželovi. Přivázanou řetězy k dřevěné židli ji její „mučitelé drželi nad chtivým davem a vezli na most Kenwater“. Soudci ji ponořili, ale ona křičela dál. Snažili se ji umlčet. Neumlčeli. Dokonce začala nadávat i jim, dál vykřikovala sprostá slova a urážela muže. Trest ji nenapravil, ale ještě více rozlítil. V Anglii trestný čin „nadávání“ platil až do roku 1967.

Venezuelský vězeňský ráj

Venezuelský vězeňský ráj: Vězni zde pořádají večírky a mají přístup ke zbraním

Zdroje: www.smithsonianmag.comen.wikipedia.org/wiki