Tikání hodin, hluk silnice nebo kousavé oblečení. Věci, které nás mohou zprvu obtěžovat, dokážeme po uplynutí nějaké doby přestat vnímat. Je to díky habituaci, nejjednoduššímu druhu učení, díky němuž jsme schopni ignorovat podněty, jež nás neohrožují na životě.
Stejné adaptace je schopné i naše oko. Aniž bychom si to uvědomovali, zrakový orgán se neustále pohybuje, aby bylo zajištěno optimální zaostření na předměty kolem nás. Funguje jako kamera, která rychle zachycuje statické snímky. Náš mozek je spojuje a vytváří tak dojem plynulého pohybu.
Náš nejsložitější orgán miluje nové informace. Proto často doslova zíráme na hudební klipy nebo reklamy. Pokud ale tyto podněty vidíme každý den, začneme je ignorovat. To je také důvod, proč máme někdy pocit, že například v obchodě fungujeme tzv. na autopilota.
Troxlerův efekt
Tento jev poprvé identifikoval švýcarský lékař, filozof a politik Ignaz Paul Vital Troxler v roce 1804. Zjistil, že když lidé upnou svůj zrak na pevný bod v zorném poli, okolní obrazy se začnou slévat. V praxi se děje to, že oko posílá stále stejnou fotografii. Protože na ní není nic nového, mozek jednoduše vyhodnotí, že to, co je na periferii, není důležité.
Aby se čípky a tyčinky přizpůsobily, je nutné, aby člověk nemrkal a soustředil se na jedno místo na obrazu. Po asi deseti sekundách se z barevného pozadí stane šedé.
Troxlerův efekt a halucinace
V případě, že mozek nedostane dostatek podnětů, začne si je vytvářet sám. V experimentech, kdy lidé stáli před zrcadlem a soustředili se pouze na svůj nos, se během pár vteřin stalo, že se rysy obličeje začaly rozmazávat a mizet.
Postupem času se realita zkreslila do té míry, že v odrazu viděli démony, předměty i zvířata. „V důsledku nedostatečné stimulace mozku se dostanete do změněného stavu vědomí,” říká italský psycholog Giovanni Caputo z univerzity v Urbinu. „Orgán prázdno nahradí něčím, co je mu známé. Dosadí tvář vašeho manžela nebo obrys domu.”
Zdroje: www.whyevolutionistrue.com, www.stoplusjednicka.cz, www.whatthemicroscopesaw.co.uk
