Důvodů bylo jistě více. My se však teď podíváme na jednu pozoruhodnou vietnamskou taktiku, se kterou Američané nepočítali. Dlouho jim nedocházelo, jak je možné, že je Vietnamci nečekaně napadají i z území, které už bylo zcela zničeno bombami a napalmem. Až se jednoho dne jeden z vojáků náhodou propadl do uměle zbudované podzemní šachty.
Tajné a ostře střežené úkryty
Systém podzemních úkrytů začali Vietnamci budovat už v druhé polovině 40. let během boje proti návratu francouzských kolonizátorů. Za nedostatku vyspělé vojenské techniky šlo v podstatě o jediný způsob, jak se zachránit před nálety: prostě vezmete motyku a vykopete si tunel, kde máte větší šanci přežít než na povrchu. V průběhu války za sjednocení pak komunističtí partyzáni z Vietkongu tuto strategii dovedli k dokonalosti.
Do roku 1969 vznikl okolo Saigonu labyrint chodeb, které dohromady měřily přes 320 kilometrů. V podzemí kolem města Cu Chi se dokonce nacházely i sklady a nemocnice, kde mohli obyvatelé přežít i několik měsíců. Přestože Američané sem tam nějaký ten vchod do labyrintu objevili, nemohli Vietnamce jen tak vyplavit jako krtky. Chodby byly jištěny uzávěry a na nechtěné návštěvníky číhaly na každém kroku jednoduché, avšak účinné pasti.
Pro průzkum těchto podzemních chodeb byly zřízeny zvláštní jednotky, jejichž členům se přezdívalo "tunelové krysy". Hlásili se do nich američtí, australští a novozélandští vojáci, kteří splňovali neobvyklá kritéria. Museli být drobného vzrůstu a výšky maximálně 165 cm, aby jim pohyb stísněnými tunely nečinil velké obtíže. Kromě toho měli být naprosto chladnokrevní a připravení zemřít. A hlavně nesměli trpět klaustrofobií.
Seržant Ronald H. Payne při průzkumu tunelu
Ostré hroty, hadi a krysy
Spustit se do šachty byl pro tunelové krysy vysoce riskantní úkon. Hned na dně zpravidla číhaly ostré hroty bambusových tyčí napuštěné prudkým jedem. Při cestě tunelem na ně mohla kdykoli zaútočit číhající vietnamská hlídka. Vojáci zároveň museli dávat pozor na nenápadné provázky natažené od stěny ke stěně - jejich škubnutím se totiž otevíraly koše s jedovatými hady, kteří jim spadli přímo za krk. Dále tu byly jámy, úseky zcela zaplavené vodou, nášlapné miny a hejna krys spolu se škorpiony a mravenci. Zkrátka kombinace, jež měla člověka buď na místě zabít, nebo ho dovést k šílenství.
Vojáci z řad tunelových krys si skutečně z války odnášeli těžká traumata a končili v péči psychiatrů. Mnoho z nich ovšem dostalo i vyznamenání. Úmrtnost v jednotce přitom překrapivě nebyla zase až tak vysoká: z celkového počtu 700 nasazených mužů jich v tunelech zahynulo jen 36. Dalších 200 nicméně utrpělo různě těžká zranění.
Zdroje: historycollection.com, medium.com, allthatsinteresting.com
