Biblický příběh praví, že krátce po ukřižování a sundání z kříže bylo Ježíšovo tělo zahaleno do rubáše. Do lněné textilie o rozměrech 436x110 cm se následně obrys muže, vlasy, vousy i detaily v podobě trnové koruny otiskly. Postava je vysoká 175 až 180 cm a podle velikosti svalů vážila kolem 81 kilogramů.
Podle legendy pak bylo plátno po Ježíšově smrti přemístěno z Jeruzaléma do Edessy. Poté mělo cestovat do Konstantinopole. V roce 1532 málem uhořelo v městě Chambéry ve východní Francii. Od roku 1578 je relikvie uchovávána v kapli v Katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně.
Turinské plátno a analýza DNA
I přesto, že je plátno považováno za relikvii, katolická církev netvrdí, že je onou textilií, do níž byl Ježíš zahalen. Turínský kardinál Severino Poletto navíc řekl, že o jeho původu může rozhodnout pouze věda. Od roku 1978 ho tak zkoumá více nezávislých laboratoří. Vznikla také samostatná mezioborová disciplína, sidenologie, jež se výzkumu Turínského plátna věnuje.
Je to opravdová tvář Ježíše Krista?
Původ artefaktu se rozhodl rozluštit i tým italských vědců, který z něj odebral vzorky prachových částic nacházející se mezi vlákny. Ty pak byly analyzovány optickou mikroskopií. Byla nalezeno 77 DNA rostlin, což potvrzuje, že rubáš cestoval téměř po celém světě.
Na plátně se však vyskytovalo také 93 mitochondriální DNA lidí odpovídající mnoha jedincům pocházejících z různých geografických regionů. I těch, kde se památka oficiálně nikdy nevystavovala. Navíc, velké množství genotypů odpovídá haploskupinám typickým pro indický subkontinent. Podle vědců tak byla látka utkána v Indii.
Biologické indicie
Analýza DNA rostlinných a živočišných zbytků tak s odhalením pravosti Turínského plátna moc nepomohla. Záhadnou také zůstává, proč je pravá ruka ukřižovaného, která zakrývá rozkrok, o několik centimetrů delší a proč nejsou na látce jiné „necudné" části těla.
Dosud také nebylo vysvětleno, jakou metodou se tělo mohlo na plátno tak dokonale přenést. Zatím neúspěšnější experiment provedli francouzští vědci v roce 2005, během něhož provedli podobný „tisk" pomocí směsi oxidu železitého a želatiny. Podle článku Richarda Inghama se tato technika používala ale až ve středověku.
Zdroj:
