Úklid na středověkém hradě: Nejnechutnější práce hlavně pro pradleny

Služebná na hradě

Služebná na hradě

Foto: Profimedia.cz

Středověký hrad nebyl zrovna pohodlným místem, kam svítilo slunce a kde to vonělo čistotou. Tehdejší hospodyňky neměly speciální přípravky na dezinfekci ani elektrické pomocníky na pravidelný úklid. Musely se spolehnout jen na vlastní práci a často i silný žaludek.

Stavba a provoz hradu bylo nákladnou záležitostí. Proto si ho mohl dovolit jen ten, kdo měl nejen postavení, ale také pravidelný příjem. Opevněný areál navíc neobýval jen pán domu se svou rodinnou, ale také služebnictvo od purkrabího, kněze, vojenské posádky, podkoních, až po děvečky. Právě ty měly nejtěžší práci.

Zdroj: Youtube

Ta začínala již za rozednění. Služky, které měly na starost úklid, měly odpovědnost za to, že to v místnostech nebude vypadat jako „v prasečím chlívku". To bylo ale často nereálné. Běžně se zbytky od večeře házely na podlahu, po níž se proháněli psi, kočky nebo potkani. Pokud se pokrývala slámou, velice rychle se v ní zabydlely blechy a jiná havěť.

Sláma se za čistou měnila jen párkrát do roka. To, co po jejím odstranění bylo odhaleno, zvládaly uklidit jen silné povahy. „Nánosy na hliněné podlaze byly sice obnovovány, ale tak nedokonale, že spodní vrstva zůstala neporušena někdy i dvacet let. Skrývala zbytky z vykašlávání, zvracení, úniky od psů i lidí, rozlité nápoje, kosti a další ohavnosti, o kterých se nehodí ani zmiňovat," popisoval situaci na nejmenovaném hradě učenec 15. století Erasmus v dopise svému příteli. „Při každé změně počasí dochází k vypařování toho všeho, což považuji za velmi zdraví škodlivé."

Úklid na středověkém hradě

Vybavení chladných a vlhkých místností bylo také často napadáno hnilobou. Plíseň na zdech nikdo neřešil. Paraziti byli všudypřítomní. „Blech se zbavíte, když komnatu vymetete a podlahu posypete pelyňkem nebo routou. Jejich vůně je útěchou pro srdce i mozek," píše ve své knize z konce 15. století Five Hundred Points of Good Husbandry Thomas Tusser.

I ve středověku se pralo prádlo

Lidé se ve středověku nemyli, přesto nezapáchali. Měli chytré triky s prádlem

Po úklidu podlahy se služebná přesunula ke krbům. Prvním typem topení býval oheň v rozích místností. Od 14. století se využívalo buď teplovzdušného podlahového vytápění anebo se topilo v kachlových kamnech. Do nich se přikládalo z chodby. Musel se vynést popel a saze a připravit další dřevo. Poté bylo nutné vyprázdnit nočníky a nachystat čerstvou vodu do umyvadel. Běžně se také vyklepávaly gobelíny a utíral prach ze stolů a svícnů.

Dnes se jeví středověké hrady daleko přívětivěji, než jaké bylo v nich skutečně žít

Život na středověkém hradě nebyla žádná pohádka: Jak skutečně žily princezny?

Jakmile se panstvo probudilo, bylo nutné ustlat postele, případně vyměnit náplň matrací. Služky se pak přesunuly do kuchyně, kde pomáhaly s mytím nádobí a leštěním příborů. Tam také předaly špinavé prádlo pradlenám.

Pradlenka věděla vše

Být pradlenou ve středověku nebyl žádný med. Nejen, že se tyto ženy nemohly spolehnout na kvalitní prací prostředky, ale navíc byly svědkem všech nehod, které se obyvatelům hradu staly. Díky absenci spodního prádla šlo asi o nejnechutnější práci. Není divu, že si sem tam přivydělávaly tím, že za úplatek prozrazovaly, jaký cyklus má jejich paní nebo, zda bylo manželství dovršeno.

Pradleny musely být také v dobré kondici a otužilé. Ženy si nejdřív musely nanosit vodu, tu v místností za černou kuchyní ohřát a nachystat do kádí. Následně z prádla dřevěnou lopatou vyklepávaly špínu. Když skvrny nechtěly pustit, používalo se louhové mýdlo vyráběné z popelu a tuku. Od jara do podzimu se často pralo v řece.

Zdroj:

www.historyundressed.com, www.hrady.cz