Ukřižování ovšem nebylo římským vynálezem, zmínky o něm pocházejí i ze starého Egypta, Asýrie a Persie. Římané nicméně tuto formu trestu nejvíce proslavili, ať už množstvím ukřižovaných za Spartakova povstání, nebo odsouzením Ježíše Krista.
V dřívějších dobách na kříži končili jen ti nejtěžší zločinci: piráti, vrazi, zrádci. Postupem času však tento trest hrozil každému zloději nebo buřiči, který měl tu smůlu, že se jeho soudce před vynesením rozsudku špatně vyspal. Poprava přitom nebyla určena pro svobodné římské občany, odsouzeni k ní mohli být jen příslušníci podrobených národů, váleční zajatci nebo otroci.
Jak přesně ukřižování probíhalo, lze jen těžko zrekonstruovat, protože těla obětí byla zpravidla ponechána na pospas divé zvěři, a archeologům tudíž chybí zkoumatelné ostatky. V Izraeli se roku 1968 našel kosterní pozůstatek muže, jenž byl patrně ukřižován, na rozdíl od tradičního zobrazení Ježíše však hřeb neprotínal jeho nárt, nýbrž patu. Vědci se také shodují v názoru, že se odsouzenci nepřibíjeli ke kříži dlaněmi, ale zápěstím. Oběti byly vahou vlastního těla tlačeni dolů, čímž se v pozici s rozpaženými pažemi vyvíjel nesmírný tlak na hrudní koš a znemožnilo se přirozené dýchání. Z toho se usuzuje, že ukřižovaný člověk zemřel dříve na udušení, než vykrvácel.
Odevzdaná poloha Ježíše na kříži je podle expertů nereálná, protože odsouzenec lapající po dechu by se logicky svíjel a hledal pro své tělo neexistující oporu. Na druhé straně není jisté, za jak dlouho typicky docházelo ke smrti. Utrpení mohlo trvat několik hodin, ale také několik dní. Při popravě Spartakových druhů v roce 71 př. n. l. prý jeden z otroků vydržel na kříži živý celých 6 dnů! Oslnil tím i samotného římského vojevůdce Crassa, který mu udělil milost a učinil ho svobodným občanem.
