O únosech žen ve středověké Anglii pojednává zajímavá kniha s názvem Stolen Women in Medieval England (Ukradené ženy ve středověké Anglii), jejíž autorkou je Caroline Dunn. Kniha má podtitul Rape, Abduction and Adultery 1100-1500 (Znásilnění, únos a cizoložství).
Jaké moc pravdivé jsou podklady pro její sepsání? Zdá se, že hodně.
Jenže to byly právě ženy, kdo situaci ovládal, alespoň do jisté míry. Nebylo výjimkou, že žena měla svého muže dost a chtěla jej opustit kvůli mladšímu milenci. Co potom?
Jakmile totiž ve středověku jednou došlo k uzavření manželství, a to bylo konzumováno, nebylo možné ho zrušit. Církev nezrušila sňatek, zpečetěný slibem. Tyto sliby označovaly to, čemu se říkalo přítomný souhlas ("beru si tě") nebo budoucí souhlas ("vezmu si tě"), tedy formu zasnoubení. Oboje byly právně uznávané akty, které vedly k uzavření manželství.
Podívejme se, jak bylo nahlíženo na různé tělesné praktiky ve středověku:
Dobová svědectví od soudů
V dochovaných záznamech o případech, které se dostaly k soudům, se všechny tři činnosti skutečně velmi proplétají. Hovoříme zde o Anglii, ale jistě lze všechny případy globalizovat.
Pravdou ale je, že i když k podobným skutkům docházelo, mnohé ženy přesně věděly, jak se systémem pracovat.
Takže i zde platí nejen „za vším hledej ženu“, ale i to, že ženy nebyly většinou zneužívány a manipulovány, pokud k tomu nedaly nějakou formou svolení. Když tedy čteme o nájezdech ozbrojených mužů, kteří unesli a donutili ke sňatku každou ženu, která by přinesla bohatství a majetek do spárů "ženicha", nemuselo být vše tak jednoduché a jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Ačkoli tedy existovalo mnoho skutečných útoků tohoto druhu, docházelo také k situacím, kdy se žena, zejména vdaná, domlouvala se svým únoscem, potažmo milencem, aby unikla od manžela, kterého už nechtěla.
Milenci z věku x
Do únosů a útěků se nezaplétaly jen ženy toužící po změně, ale i mladí milenci.
A jak se moli opuštění muži bránit?
Manžel, od něhož žena utekla, měl jedinou možnost – mohl podat na „únosce“ právní stížnost, protože nemohl svou ženu obvinit z toho, že ho opustila. To mělo za následek to, že vznesená obvinění musela být poměrně tvrdá. A právě ona tak mohla být příčinou údajných případů únosu a znásilnění.
Důsledkem manželova právního kroku totiž bylo to, že by manželka a únosce tvrdili, že byli dříve manželé. Tak byl únos pouze případem, kdy se první manžel domáhal své manželky zpět.
Samozřejmě, že tato obvinění a tvrzení nebylo snadné dokázat nebo vyvrátit.
Znásilnění nebylo vždy fyzické
Zajímavé je, že když se v záznamech a rolích objevuje slovo znásilnění, nemusí nutně znamenat sexuální znásilnění. Dobové prameny ukazují, že „násilníci“ mohli být také pouhými únosci, ať už se zlým úmyslem, nebo pokud šlo o nedovolené milence. Únos ženy a její únos by tedy byly ve středověkých záznamech označováno jako znásilnění, i když by se nejednalo o sexuální útok jakéhokoli druhu.
Pravdou je, že únos hrozil nejvíce vdovám. Zejména bohatým vdovám. Ty vlastnily půdu a majetek, nad kterým by nový manžel okamžitě získal kontrolu. Násilný únos panen byl odsuzován a pobouření otcové či celé rodiny mohli oběť vždy vydědit.
Únosy tedy byly časté nejen z lásky, ale i proto, kdy si únosce chtěl zvětšit majetek a naplnit kapsu.
Zdroje:
