Trest smrti upálením měl mnoho podob. U nás se používal nejméně hrozný

Nataša Slánská | 6. 1. 2020
Odsouzení k smrti upálením bylo v minulosti zcela běžné.
Odsouzení k smrti upálením bylo v minulosti zcela běžné.
Odsouzení k smrti upálením bylo v minulosti zcela běžné.

Poprava ohněm byla v minulosti vnímána nejen jako trest za nejhorší zločiny, ale také coby očistný rituál, který společnost zbavoval temných sil. Z tohoto důvodu na hranici končili převážně kacíři a čarodějnice, o nichž se tribunál domníval, že mají pletky s ďáblem.

Ačkoli se upalování praktikovalo už v některých starověkých kulturách, teprve ve středověku se stalo zavedeným způsobem popravy. Představa hranice z dřevěných polen, na jejíž vrcholek je odsouzený připoután a pomalu ho stravují plameny, však není zcela přesná.

Drzý kovboj John Wayne rozčílil Stalina tak, že na něj poslal dva vrahy
Magazín

Drzý kovboj John Wayne rozčílil Stalina tak, že na něj poslal dva vrahy

V Evropě se užívaly tři různé typy upalovacích "hranic". V Německu, Španělsku a českých zemích byl odsouzenec připoután ke kůlu a kolem něho se zhruba do výše kolen naskládala polena a otepi slámy. Po jejich zapálení se plameny dostaly jen k odsouzencovým nohám a vlastní popravu vykonal spíš kouř. Tento způsob usmrcení byl vlastně velmi milosrdný.

Ve Francii, Itálii a Anglii probíhalo upalování podstatně krutějším způsobem. Kolem kůlu se postavila vysoká dřevěná ohrada, která sahala až do výše hlavy. Prázdné místo v ohradě bylo vyplněno slámou. Odsouzencova košile pak byla často potřena smůlou či napuštěna sírou, aby se přímo na těle vznítila. Oběť umírala v krutých bolestech na následky popálenin.

Paula Hitler: Bratr jí ublížil a nenáviděli se, přesto ho hájila do konce života
Magazín

Paula Hitler: Bratr jí ublížil a nenáviděli se, přesto ho hájila do konce života

V carském Rusku a později i v některých oblastech Pruska se za účelem popravy stavěly malé dřevěné chýše, naplněné hořlavými materiály. Odsouzenec byl vhozen přímo do plamenů a většinou takřka okamžitě zemřel.

Nezvykle potupný konec čekal francouzskou hrdinku Janu z Arku. Angličtí soudci potřebovali lidu dokázat, že ji plameny skutečně zachvátí, i když byla čarodějnicí, a sežehnou i její panenské pohlaví. Kůl byl z tohoto důvodu vztyčen na vysokém lešení, aby bylo na odsouzenou možno pohlédnout i zezdola. Kat potom během popravy hořící polena odhrnul, aby se celé náměstí mohlo na mrtvou Janu podívat.

Stávaly se případy, že příbuzní odsouzených podplatili kata, aby oběť nejprve zardousil, než hranici podpálí. Rychlejší smrt mohl přivodit také pytlík se střelným prachem, který se popravenému pověsil na krk. Ten měl například v roce 1685 usnadnit umírání katolickému knězi Kryštofu Lautnerovi, jenž byl odsouzen k upálení v rámci honu na čarodějnice na Šumpersku. V tomto případě střelný prach bohužel odsouzeného jen zranil, a Lautner umíral v nesnesitelných mukách.