První písemné zmínky o trestu smrti upálením pocházejí z Chammurapiho zákoníku z roku cca 1686 př. n. l. Zmiňuje ho však také Mannův zákoník, jež vznikl mezi 2. stoletím př. n. l. a 2 stoletím n. l. v severní Indii. Upálení používali také Chetité a Židé.

Římská svíce

Jeden z nejkrutějších typů upálení praktikovali Římané. Konkrétně císař Nero si liboval v tzv. římské svíci. Po požáru Říma v červenci roku 64 nechal zatknout několik osob a podrobit je krutým výslechům a mučení. Zjistil, že vězni jsou křesťany a společně s dalšími stoupenci tohoto vyznání měli zapálit jeho milované město. Tresty byly brutální. Některé pachatele nechal roztrhat zvířaty, další byli uvláčeni či ukřižováni. Ti, kteří měli být upáleni, však zažili nejbolestivější a nejpotupnější smrt.

Nešťastníci si museli obléknout tuniku z papyru potřenou z obou stran voskem. Přivázáni ke kůlům byli poléváni smolou a vepřovým sádlem. Pod bradou měli připevněný bodec, který jim zabraňoval otáčet hlavu a vyhýbat se tak hořlavé směsi. Lidé hořeli pomalu jako svíce. Krutý císař označil oběti jako součást veřejného osvětlení.

Upálení za pohlavní styk

Kostantin I. Veliký vyhlásil v roce 326 zákon, kterým zpřísnil tresty za rodiči neschválený „únos" jejich dcer a s tím spojený pohlavní styk. Muž měl být upálený za živa. Pokud byly milostné hrátky dobrovolné, stejného trestu se mělo dostat i dívce. Smrt v ohni měla najít také žena, jež donutila ke styku svého otroka. Podmínkou však bylo, aby služebník znásilnění nahlásil.

Císař Theodosius ve 4. století nařídil smrt upálením pro homosexuální prostituty a majitelům nevěstinců, jež tyto služby nabízeli. Krutý trest si později vysloužili také dezertéři, nepřátelé státu, žháři a otroci, kteří se postavili proti svému pánu.

Typy hranic

U Římanů měla hranice tvar oltáře. Tvořilo ji převážně dřevo z jasanu a borovice. Řekové stavěli čtvercová pódia z tisu, borovice a jasanu. Galové a Japonci zavírali oběti do proutěných košů. Ve středověku se stavěly dva typy hranic ze dřeva obsahující hodně smoly.

Při prvním byl odsouzený přivázán ke stožáru, jehož „podlahu" tvořila polena a otepy. Okolo kůlu se pak naskládaly další otepy dřeva a slámy, jež sahaly do výše kolen nebo stehen. Tento typ hranice byl používán především španělskou inkvizicí. Potkat jste ji mohli také v Německu nebo ve Švýcarsku.

Další typ byl používaný především v Anglii, v Itálii a ve Francii. Jelikož otepy sahaly až do výšky hlavy, odsouzencovo utrpení nebylo vidět, pouze slyšet. Na takové hranici zemřela například Johanka z Arku.

Za Františka I. vymysleli pro francouzské vojáky a kalvinisty speciální houpačku. Viníky spouštěli a zase vytahovali do a z plamenů tak dlouho, dokud nezemřeli strašlivou bolestí. Na tomto „pomalém ohni“ později shořely také čarodějnice nebo travičky.

Krutá smrt

Na kontakt s ohněm tělo reaguje několika nepříjemnými fyziologickými jevy. Nejbolestivější je začátek trestu, kdy plameny spalují nervy. Při popálení dochází ke ztrátě tělesných tekutin a tím pádem ke smrštění kůže, zmenšení vnitřních orgánů a stahování kloubů. Přesuny tekutin v lebce a dutině břišní mohou způsobit tepelné hematomy a krvácení. Příčinou smrti je nejčastěji uškrcení v důsledku smrštění kůže na krku, udušení nebo odchlípnutí sliznic po vdechnutí horkých plynů.

Zdroj: Youtube

Zdroj:

www.en.wikipedia.org, www.hrdelnipravo.cz, www.nasregion.cz