Jeden z nejhrůznějších typů upálení praktikovali staří Římané v období vlády císaře Nera, a to na křesťanech, kteří byli obviněni ze zapálení metropole. Nešťastníci byli nuceni obléknout papyrovou tuniku potřenou voskem, než je kati připoutali na vysoký kůl a zeshora je polévali hořící smolou a sádlem. Tyto živé pochodně se pak z císařova krutého rozmaru měly stát součástí veřejného osvětlení.
Neronovy živé pochodně
Nebyli to však zdaleka jen křesťané, kdo ve starém Římě končil v plamenech. Trest byl tradičně určen zrádcům a žhářům, za Konstantina I. Velikého se pak vztahoval i na únosce mladých svobodných dívek a otroky, kteří se dopustili milostného styku s vlastní paní. Císař Theodosius ve 4. století nařídil trest upálením i pro homosexuální prostituty.
Hned od raného středověku, konkrétně od 7. století, hrozilo upálení zaživa kacířům a osobám využívajícím svaté předměty k magickým rituálům. Ve 13. století už byl tento způsob popravování heretiků v Evropě zaběhnutou praxí. Předtím, než se naplno rozjely čarodějnické procesy, docházelo na území Francie a Německa k hromadnému upalování příslušníků židovských komunit. Křesťané je vinili ze znesvěcení svatých hostií, z otravy studní a záměrného šíření moru.
Asi nejkrutější zaznamenaná smrt potkala Žida Johannese Pfefferkorna roku 1514 v německém Halle. Podle obžaloby, která byla nejspíše zcela vykonstruovaná, Pfefferkorn kradl křesťanské děti a nechával je mučit a zabíjet svými druhy. Za to byl připoután řemeny ke kůlu a kati kolem něho rozprostřeli žhavé uhlí, které k němu přisouvali blíže a blíže, až se pozvolna zaživa "ugriloval". Ke zvýšení utrpení byl Pfefferkorn přivázán tak, aby se okolo kůlu mohl na krátkou vzdálenost pohybovat; příšerné divadlo, kdy se marně snažil utíkat před žárem ze strany na stranu, rozhodně nebylo pro slabé povahy.
(Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Death_by_burning)
Upálení holandského heretika Annekena Hendrikse, 16. století
Pokud soudci nepřišli se sadistickými nápady, jak utrpení odsouzence prodloužit a znásobit, smrt upálením mohla být poměrně rychlá a téměř bezbolestná. Stačilo, aby byla oběť udušena dýmem ještě dříve, než se jejího těla dotkly plameny. Španělská inkvizice byla někdy ochotna nechat odsouzenou osobu předem uškrtit výměnou za její přiznání. Někteří kati se ke stejnému kroku nechali uplatit rodinou oběti. V 16. století smrt urychloval sáček se střelným prachem, který se odsouzenci zavěsil na hrdlo. Ovšem nesmělo začít pršet. Střelný prach v dešti navlhl, oheň hořel pomaleji a útrapy oběti se prodlužovaly.
Poslední rozsudky smrti upálením v Evropě byly vyneseny roku 1813 v Německu, a to nad dvěma žháři. Oba odsouzení však byli těsně před zapálením hranice tajně uškrceni. (Zdroj: www.historyextra.com, srpen 2012)
