Církev se snažila vymýtit pověrčivost a lidovou magii od první chvíle, kdy pohany přesvědčila o nutnosti přestoupení na křesťanskou víru. Moc se jí to ale nedařilo, protože hněv početných bohů a lesních bytostí mohl mít mnohem horší následky než hněv Ježíše Krista, který přeci všechno odpouštěl a přišel nás spasit. Nikdo by si netroufl porazit posvátný strom nebo odepřít domácím skřítkům drobečky chleba. Faráři pověření duchovní správou obcí si na to museli zvyknout. Prostý lid byl nevzdělaný a pověrčivý, ale pokud chodil pravidelně do kostela, ctil svátky a uznával faráře jako autoritu, bylo všechno v pořádku.
Stejně tak jako církev nevěřila na pohanské bůžky, nevěřila ani v existenci čarodějnic. Když například v 11. století dánský král Harald zahájil proces se ženami, které byly obviněny z přičarování sucha a moru, papež Řehoř VII. mu nakázal je propustit. Dokonce mu pohrozil exkomunikací, když ty nebožačky neočistí.
Inkvizice nakonec začala stíhat i prosté ženy provozující lidovou magii.
Původně se upalovali jen kacíři
Jenže o tři století později se poměry v Evropě změnily. Města bohatla a čím dál více lákala cizí kupce, kteří se tu usazovali natrvalo. Přibývalo zde lidí jiných vyznání, zejména židovského a muslimského. Zakládaly se školy, vzdělání se stávalo dostupné i nižším vrstvám. Panovníci si najednou uvědomili, že díky bohatství a ustálenému lennímu systému už nepotřebují papeže, aby se udrželi u moci. A ke vší hrůze církve se tu a tam vyskytli reformátoři, kteří se odvážili prezentovat vlastní názory na ideální praktikování křesťanské víry. Církevní autorita se ocitla ve vážném ohrožení a zásah musel být tvrdý - osoby vystupující proti římsko-katolické církvi měly být ztrestány smrtí v plamenech jako kacíři.
Stále ale ještě nešlo o čarodějnice. Až do 14. století na hranicích končili převážně lidé jiného vyznání a heretici. Teprve na samém sklonku středověku, roku 1484, papež Inocenc VIII. nakázal inkvizitorům trestat i osoby uctívající ďábla. Rozpoutal tím peklo, které v následujících dvou staletích usmrtilo okolo 90 tisíc nevinných lidí nařčených z čarodějnictví.
Původním církevním záměrem bylo vyhledat jedince, kteří se zřekli křesťanského Boha a začali posluhovat ďáblu. V zásadě tedy nemělo jít o vesnické kořenářky, jež rozdávaly pověrčivým dívkám svazečky bylinek za účelem přivolání lásky. Bohužel ale právě tyto moudré ženy na sebe vrhaly stín podezření, že umějí čarovat. Na mučidlech pak přiznaly cokoli - třeba i obcování s kozlem a pravidelnou účast na sabbatech.
Travička La Voisinová se prý skutečně paktovala s ďáblem.
Černá magie pomáhala vraždit
Znamená to, že čarodějnice vůbec neexistovaly? Ne tak docela. Historikové a archeologové napříč Evropou nalezli řadu předmětů dokazujících praktikování černé magie, včetně panenek propíchaných špendlíky. Satanistickými rituály proslula například travička La Voisinová, jejíž služby svého času vyhledala i milenka krále Ludvíka XIV. Madame de Montespan. Ačkoli se nedalo dokázat, že při černých mších nechávala zabíjet novorozeňata, k odsouzení na hranici jí postačilo podpultové prodávání jedů.
Proces s La Voisinovou byl tedy poměrně férový, neboť se prokázalo, že svými jedy klientkám napomohla zavraždit přes dva a půl tisíce lidí, většinou nechtěných manželů. Drtivá většina odsouzených čarodějnic však nikdy nikomu neublížila ani nepíchala špendlíky do panenek. Inkvizitoři bohužel nerozlišovali mezi magií černou a bílou. A v mučírnách vždy nakonec uslyšeli, co slyšet potřebovali.
Zdroje: stories.uq.edu.au, www.history.com, cs.wikipedia.org, www.syfy.com
