V hinduistickém náboženství existuje legenda, podle které si princezna Satí vzala za manžela boha Šivu. Její otec nebyl s ženichem své dcery spokojen, protože šlo o obyčejného jogína, a pyšně ho přehlížel. Satí ponížení svého manžela neunesla a na protest "vzplála plamenem". Od té doby se převtělovala do všech žen, které Šiva pojal za manželky.

Víra v reinkarnaci přivedla některé hinduistické komunity na zvláštní myšlenku, že manželství nemá být rozděleno ani smrtí. Pokud manželé zemřou společně, oba se opět narodí v přibližně stejném čase a znovu se najdou. Svazek tak zůstane navěky čistý.

Tuto vcelku romantickou teorii ovšem v praxi poskvrnila ryze neromantická genderová nerovnost: manželé měli umřít společně jen v případě, že jako první skonal muž.

Podle hindské tradice žena sebevraždou po manželově smrti prokazovala nejvyšší cnost. Obřad Satí (v překladu "cnostná žena"), při kterém se nechala upálit spolu s tělem milovaného muže, jí přinesl uznání komunity a čest. Pokud smrt odmítla, společnosti se stala na obtíž. Na majetek zesnulého muže neměla právo, rodina ji odmítla živit, a tak navlékla bílé roucho a šla žebrotou.

Je zřejmé, že odchod ze světa po smrti manžela nebýval až tak dobrovolný, jak se prezentoval. Psychologický nátlak a vidina žebravého života na ulici vykonaly své. Nehledě na případy, kdy byla vdova upálena násilím.

Obřad upalování vdov v Indii zaznamenali už starověcí cestovatelé a historici; první dochovaná zmínka se nachází ve spisu Řeka Aristobula, který do Indie cestoval spolu s Alexandrem Velikým v roce 327 př. Kr. Krutá tradice později pohoršila i římského filosofa Cicera a řadu dalších.

Na obranu hinduismu je však třeba pro úplnost uvést, že obřady Satí se neprováděly ve všech dobách a v každé oblasti. Existovala také varianta, kdy si vdova lehla na hranici jen symbolicky a příbuzní ji pak povolali "zpět do světa živých, aby si dál užívala rodinného života a zděděných statků".

V průběhu 19. století se britští kolonizátoři pokusili nehumánní tradici vymýtit, zákazy se ale v hindských komunitách porušovaly až do nedávné doby. Ještě v roce 2006 byl zaznamenán případ upálení vdovy jménem Janakrani, k němuž došlo ve svazovém státě Madhjapradéš.

Dokonce i dnes v Indii existují komunity, ve kterých se ovdovění rovná konci normálního života. Žena je zbavena veškerého osobního vlastnictví a je odkázána na charitu zvláštních vdovských klášterů, kde dostává jídlo. Státní penze ve výši zhruba 20 Kč na den jí moc nepomůže. Nezbývá jí nic jiného, než bloudit ulicemi a přivydělat si pár rupií zpěvem náboženských písní.