Otec vlasti Karel IV. vkládal do svého syna veškeré naděje. Najal mu nejlepší učitele, pod jejichž vedením si chlapec osvojil několik cizích jazyků a základy mnohých věd. Od útlého věku okolo sebe neustále slyšel, jaká funkce ho v budoucnu čeká, a účastnil se otcových diplomatických jednání. Z politiky toho bohužel moc nepochytil, zato rychle usoudil, že je někým výjimečným a může si dělat, co se mu zlíbí.
Král nerozhodný a slabý
Dokud byl otec naživu, Václav mohl na jednáních jen mlčky sedět a užívat si pocit vlastní důležitosti vyplývající z jeho postavení. Jakmile ale Karel IV. v roce 1378 zemřel, zahraniční spojenci chtěli znát názor jeho následníka na papežské schizma. Václav žádný neměl.
Je pravda, že schizma pro něj bylo problematikou velmi palčivou. Papež Urban VI. se ujal postu v Římě z dlouhé tradice, avšak Kliment VII. v Avignonu byl dosazen francouzským králem, na jehož rod měla Václavova rodina dlouhodobé vazby. Koho podpořit? Římský a český král v jedné osobě netušil. A tak nepodpořil nikoho, zůstal doma a věnoval se zábavě. Lov, víno a krásné ženy byly tím nejlepším únikem z odpovědnosti.
Nedá se říci, že by se vůbec nesnažil. Orientoval se ale jen na ty oblasti, ve kterých se mu dařilo. Jednou takovou byla třeba architektura, což čeští historikové dodnes oceňují. V mezinárodní politice nicméně plaval jak zmatená rybka a získal si pověst slabocha.
Václav IV. na fiktivním portrétu z doby baroka
K tomuto nelichotivému přívlastku brzy přibyly ještě horší. Odstartovala to podivná smrt Václavovy manželky Johany Bavorské. Podle německých pramenů ji v noci 31. prosince roku 1386 na hradě Karlštejně roztrhali královi lovečtí psi, když vstala ze svého lože a chtěla se jít napít.
Šílenec, který utloukl duchovního
Další skandál říší zahýbal o sedm let později, když Václav nechal zatknout čtyři úředníky pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a osobně se účastnil jejich mučení. Zatímco tři z nich se před králem ponížili a zopakovali všechno, co chtěl slyšet, generální vikář Jan z Pomuku vytrval a zaplatil za to životem. Mučitelé ho ubili a jeho mrtvé tělo vhodili do Vltavy.
O Václavovi se začalo šuškat, že je smyslů zbavený. Církevní hodnostáři ho nazývali katem a zahraniční vládci začali vážně pochybovat, zda je člověk s takovým charakterem hoden římského trůnu.
Nicméně mu ještě dali šanci, aby se konečně vyjádřil k otázce dvou papežů. Václav dorazil v březnu roku 1398 do Remeše, kde se měl sejít s francouzským panovníkem. Již první večer se ale opil tak, že se z kocoviny léčil tři dny. Jednání se tedy o něco zpozdilo, což dobové kronikáře naladilo na jedovatou notu. Václav si vysloužil další nepěknou nálepku, jež se tentokrát týkala jeho vztahu k alkoholu. O dva roky později byl titulu římského krále oficiálně zbaven.
Mezitím se česká šlechta a bratr Zikmund snažili Václava sesadit i z trůnu českého. Král intrikami vždycky nějak prokličkoval a stačil podpořit Jana Husa, avšak v nejtěžší chvíli ho nechal na holičkách. Nerozhodnost se projevovala ve všem, co Václav podnikl - respektive ve všem, od čeho dal ruce pryč.
Když 16. srpna roku 1419 zemřel, zanechal po sobě zemi na pokraji husitských válek. A mělo být ještě hůř.
Zdroje: plus.rozhlas.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.denik.cz
