Jeho děd Jan Lucemburský se u Kresčaku zcela slepý odhodlaně vrhl proti nepřátelům, aby odehrál svou poslední a předem prohranou bitvu. Václavův otec Karel IV. přežil vážné zranění a přes úporné bolesti dokázal vládnout železnou rukou ještě dlouhá léta poté. Sám Václav tuto spartánskou povahu po předcích nezdědil, respektive si ji v sobě nevypěstoval.

Tatínkův mazánek

Tatínek Karel se v malém Václavovi jen zhlížel. Už jako dvouletého ho nechal korunovat českým králem, aby mu pojistil náležitou budoucnost. "Chlapeček v té chvíli plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricií na hradě, na kterým stál, když ho korunovali," popsal událost pražský kanovník Pavel Žídek.

Korunovace malého dítěte nadzdvihla v Praze nejedno obočí. Karel měl však ihned dva důvody, aby se k synovi silně upnul: jednak šlo o vymodleného mužského dědice, a navíc Václav přišel už jako jednoroční batole o matku. Anna Svídnická zemřela při porodu třetího dítěte, což Karla hluboce zasáhlo.

Víno a lazebnice

Karel IV. byl velice zodpovědným politikem, a tak se postaral o to, aby se Václavovi dostalo toho nejlepšího vzdělání. Bystrý chlapec se naučil několik cizích jazyků, zamiloval si knihy a architekturu. Jen v politické oblasti tápal, přestože se odmalička účastnil otcova úřadování a všechno mu bylo trpělivě vysvětlováno.

Otec v roce 1378 zemřel a Václav brzy zjistil, že si bez něho neporadí. Jako vladař se věnoval jen činnostem, kterým rozuměl: například dostavěl stavby, které započal Karel IV., a nechal postavit spoustu nových. Jinak se ale věnoval spíše radovánkám a s oblibou navštěvoval lázně, kde půvabné dívky kromě služeb lázeňských poskytovaly také "služby Venušiny".

Abychom mu nekřivdili, do nevěstinců chodíval i jeho otec, avšak ten při tom stíhal i vládnout. Václavovi chyběla otcova střídmost a lazebnicemi byl doslova posedlý. Dokonce si jejich obrázky nechal vyzdobit vlastní rukopis Bible. Nadto se nekrotil ani v jídle a popíjení alkoholu.

Manželku zabil pes

Jeho zvláštní vášní byla zvířata; v zahradě na místě dnešního Obecního domu pobíhali lvi, v Královské oboře se proháněli jeleni a divoká prasata. Václav IV. navíc miloval lovecké psy. Traduje se, že jeden z nich napadl první Václavovu manželku Johanu Bavorskou a prokousl jí hrdlo. Aspoň tak její smrt líčí německé prameny; ty české o tom taktně mlčí.

Smrt manželky mohla být jen nešťastnou náhodou. Mnohem větší skandál vypukl roku 1393 poté, co se Václav IV. nepohodl s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna a zatkl čtyři jeho pobočníky. Osobně se účastnil jejich mučení, přičemž jeden z nich, generální vikář Jan z Pomuku, torturu nepřežil. Jeho tělo bylo vhozeno do Vltavy a neslo známky krutého bití a krvácení do mozku.

Na panovníkův sadismus odkazují i pověsti, které ovšem nelze historicky doložit: patří k nim například historka o tom, jak Václav nechal napíchnout na rožeň a upéct kuchaře, který nepracoval podle jeho představ. Jindy prý zase při lovu v lese jen tak z rozmaru vystřelil z kuše na procházejícío mnicha, jako by to byla škodná.

Psychopatické manýry nebyly u vládců nikterak neobvyklé, nicméně české i německé šlechtě vadilo, že se Václav neuměl rozhoupat v politicko-náboženských otázkách a vedl vleklý konflikt s bratrem Zikmundem. Pro nerozhodnost a neschopnost byl sesazen z českého a posléze i z římského trůnu, nějakou dobu byl vězněn, a přestože mu byly tituly později opět přiznány, k faktické moci se už nedostal.