Výrobci montují do elektrospotřebičů záměrně speciální vadné součástky

3. srpen 2019 četba na 12 minut
Varná konvice dlouho neslouží a oprava se nevyplatí.

Varná konvice dlouho neslouží a oprava se nevyplatí.

Foto: www.profimedia.cz

Varné konvice, mixéry, kávovary, vysavače, pračky a další elektrospotřebiče se zdají být stále dokonalejší. Jenže současně máme pocit, že nevydrží moc dlouho. Někdy se dokonce rozbijí pár týdnů po uplynutí záruky kvůli maličkosti. Jako by to nebyla náhoda…

Možná to znáte. Ráno zapnete konvici a odběhnete do koupelny. Když se vrátíte, kontrolka spotřebiče sice svítí, voda je ale studená. Konvice právě odešla. V krátké době už druhá! Pokud stála dvě stovky, možná mávnete rukou a půjdete si koupit jinou. U modelu z nerezu kolem tisícovky už ale hledáte účtenku nebo záruční list. A ejhle, reklamovat nepůjde. Je dva měsíce po záruce!

V současnosti jsou v servisech domácích spotřebičů hojně porouchané kávovary, vysavače a ruční mixéry. Žehličky nebo varné konvice už nikdo neopravuje. Nevyplatí se to. Málokdo půjde s varnou konvicí s pořizovací cenou 400 Kč do servisu, kde hodina práce stojí 390 Kč (a to v lepším případě). S tím se zkrátka počítá. A tak kupujeme nové. Také na ně už nespoříme roky. Jenže nás to rozčiluje a k tomu vytváříme elektroodpad, i když sami nechceme, a spotřebič bychom rádi užívali několik let.

Ne vždy špatné zacházení

Co není v záruce, už se téměř neopravuje. Spotřebiče se samozřejmě porouchají z různých důvodů. Může to být špatné zacházení, horší kvalita provedení, ale taky úmysl. Hovoří se dokonce o tzv. kurvítkách, tedy součástkách, které mají za úkol, aby se spotřebič sám pokazil. Problém je, že to ale nikdo nedokáže. Někde v elektronice se stane, že vedle odporu máte umístěný kondenzátor. Je jasné, že odpor se hřeje a tím kondenzátor vysušuje. Výrobci to mohou mít vypočítaný tak, aby odešel v nějakém čase.

Živí nás kávovary

Není cílem, aby spotřebič vydržel roky. Někteří lidé přitom mají fény staré 40 let a ty fungují… „Dřív to bylo dělaný úplně jinak,“ popisuje zkušený technik Josef Hošek. „Dneska je to formou hračky. Vezměte si třeba motůrek u fénu. Dřív tam byla normální navinutá kotvička a ložiska. Dneska je tam dírka v bronzu, v horším případě v plastu. Nejde to srovnávat, je to dělané levně. Ale když si vezmeme, že dřív jsme šetřili na vysavač nebo na lednici rok, a dneska ji máte skoro za jednu výplatu, má to své důvody.“

A co ještě odchází?

Především kávovary, které prý servisy v podstatě živí. Některé automaty stojí několik tisíc, takže opravy se ještě vyplatí. Z 90 procent se ucpou. Dalo by se říct, že zákazník kávovar pravidelně nemyje, jenže on toho ani moc nezmůže. I když si trysku sám vyndá a vyčistí, tak přístroj správně nepění apod. Stejně se kupuje tryska nová. Podobně u varných konvic příliš nepočítejte s dlouhou životností. „Je tam voda a pára,“ vysvětluje Josef Hošek. „Ta jde přes termostat, který prostě dřív nebo později zoxiduje. Je to udělané naschvál, konvici horká pára vypíná. A teď jde o to, jak výrobci termostat zaizolují.“

Technik se prohrabuje v pytli s elektroodpadem a vyndává tyčový mixér. Není tam jediný. Vypadá jako nový, ale nefunguje. Odešla mu plastová spojka. „Všude je to stejné, protočí se a odejde. Vyměnit nejde, přístroj se nedá v klíčovém místě rozebrat, a tudíž ani opravit. Je na vyhození, i když nebyl levný,“ dodává technik.

Němci se zlobí, chtějí kvalitu

Poruchovosti elektroniky si stále více všímají naši západní sousedé. Stefan Shridde z Berlína dokonce založil portál, na kterém mohou uživatelé fušerské spotřebiče hlásit. Vznikla tak zajímavá galerie. Také on se nehodlá smířit s faktem, že za vším je jen náhoda, a začal shromažďovat důkazní materiál. Sbírá rozbité spotřebiče a má v úmyslu s nimi dále pracovat. Každý, kdo má podezření, mu má přístroj zaslat.

A co lze v galerii najít?

Například Němka Gundula Reichelt poukazuje na ruční mixér značkového výrobce. V záhlaví jejího oznámení stojí datum nákupu 2. 7. 2011 a datum poškození 31. 7. 2013. Spotřebič se jí rozbil po dvou letech a bezmála měsíci, tedy těsně po záruce. „Ten den jsem šlehala oblíbený krém, když mixér běžel pomaleji a pomaleji,“ líčí v zápisu. „A pak se na okamžik spustily plné otáčky, lekla jsem se. Od té doby nefunguje, jak má. Co by to mohlo být? Můj manžel je vyškolený elektrikář a sám to nechápe. Je to divné chování, k tomu těsně po záruční lhůtě. Jeho pořizovací cena nebyla nijak nízká, přišel mě asi na padesát eur.“

Stefan Shridde na tyto a podobné případy používá už dříve známý termín plánované zastarávání. Vedle věčně používaného a těžko prokazatelného pojmu „kurvítko“ zahrnuje sofistikovanější způsob, kterak výrobci mohou spotřebiče posílat na věčné časy. Jeden z dílů sice nemá za úkol přístroj zničit, ale v určitém čase se téměř s jistotou opotřebuje. Může jít o jedno kolečko, kontakt, celkem obyčejný plastový držák. Výrobce ho ovšem jako náhradní díl nedodává.

Stefan Shridde uvádí, že zaznamenal na 30 monitorů se stejnou vadou: prasklý a vyteklý kondenzátor. V monitoru je proto, aby pomáhal vyrovnat kolísání napětí. Není vyloučeno, že byly užity úmyslně ty, které vydrží dva tři roky, ačkoli monitor je jinak proveden kvalitně. Lepší kondenzátor by přitom cenu displeje o mnoho nezvýšil. Výrobce se chrání formulací v návodu, že uživatel by měl monitor pokaždé vytahovat ze zásuvky a nemít ho ve stand-by režimu. Navíc se těžko dokazuje, že ho nezničilo vysoké napětí.

Přístroj odstaví i kousek plastu

Další uživatelka fóra pod přezdívkou Marcella píše o mixéru, u kterého jí po záruce upadl plastový díl držící elektrický kabel. Přístroj prý jinak bezvadně funguje, ale bojí se ho používat. „Hodnota toho dílu je asi padesát centů,“ líčí. „Zavolala jsem do několika servisů. Všichni to prý znají a rovnou mi poradili, ať si raději koupím nový mixér. Pak jsem zavolala přímo do společnosti: náhradní díl prý opravdu není k dispozici. To žiji v Africe, že není k sehnání kousek plastu? Mixéru je škoda, jinak je robustní a kvalitní,“ zlobí se.

Vše se ale pořád drží v rovině spekulací.

Připouští to i docent Wolfgang Neef z Technické univerzity v Berlíně, jenž popisuje svou zkušenost: „Studenti mi povídali, že existují určití přednášející ze strojírenského odvětví, kteří vysvětlují, že třeba převodovka se už nesestrojuje tak, aby co nejdéle vydržela, ale tak, aby ji musel spotřebitel po uplynutí záruční lhůty vyměnit za novou. Jenže dokažte to!“ I na internetu se lze dočíst, že existují celá oddělení s nemalým počtem vědeckých pracovníků, kteří se zabývají výzkumem jak zařídit, aby se výrobky ničily ještě dříve než běžným opotřebováním. Pojednává o tom i dokumentární film Cosimy Dannoritzera Light Bulb Conspiracy. Proti podobným konspiracím ovšem zase mluví fakt, že vysoká poruchovost není vždy v zájmu výrobců kvůli jménu a renomé značky. Je zřejmé, že s plánovaným zastaráváním se pracuje velmi opatrně a rafinovaně.

KDE MŮŽETE NAJÍT „kurvítka“?

Aneb čeho si všímají nejen technici: BEZOLOVNATÉ SPOJE – od jisté doby se z ekologických důvodů pro pájení součástek nepoužívá olovo. Technici ale pozorují, že spoje méně drží.

DVA VODIČE RŮZNÝCH KOVŮ U SEBE – časem zoxidují, vytvoří se izolant a spotřebič přestane fungovat.

DVÍŘKA MYČKY DRŽÍ TKANIČKA – u některých i značkových myček se můžeme setkat s tím, že vahadla sklopných dvířek drží nepříliš silný provázek. Mechanismus není vidět, ale denně se při manipulaci s myčkou tře. Postupně se tenčí, až rupne, a i když spotřebič funguje, dveře netěsní a nádobí nelze mýt.

„NUTNÉ“ AKTUALIZACE – operační systémy po mnoha aktualizacích začínají počítač podezřele zpomalovat. Vývojáři nás ujišťují, že se program vylepšuje a logicky musejí růst i nároky na hardware. Je to ale pravda?!

REZ U PANTU – mnoho praček brzy začne reznout přímo u pantu dvířek. Náhoda? Vždyť by měly být projektované do vlhkého prostředí, když spotřebič nejčastěji stojí v koupelně!

TISKÁRNY NA CHVILKU – některé v sobě údajně mají počítadla, která po určitém počtu stránek hodí hardware do nouzového režimu a simulují nutnost opravy.

JOSEF HOŠEK ze servisu Mechanika chválí vysavače veterány

Stane se nám, že přijde člověk s vysavačem, který se prodával ještě někdy v pětatřicátém roce minulého století a doteď fungoval. Byla tam ložiska, vysavač bral 300 až 350 wattů a sál přitom zhruba stejně jako ty dnešní, které potřebují 2 000 wattů. Výrobci dnes dělají špatně difuzéry a vyloženě to dohánějí wattama. Vnímám to tak, že turbíny byly dřív lépe udělané.

JAK SE VYHNOUT AUŠUSU?

* Spotřebiče by měly být spíš jednoduché. Každý digitální prvek, displej a jiná speciální funkce zvyšují riziko poruchovosti. Jako příklad lze uvést toastovač s digitálním displejem: na ohřev housky přece nepotřebujeme počítač, pro ovládání stačí jedno tlačítko.

* Elektronika by se měla dát lehce rozmontovat a měla by mít šroubky. Pokud je nemá, je většinou neopravitelná.

* Sledujte zkušenosti zákazníků.

* Čím dražší, tím kvalitnější? To už dávno neplatí. Soudě podle internetových diskusí si toho všímají například motoristé u halogenových žárovek. I když jsou od renomovaného výrobce, odcházejí zhruba po stejné době jako ty levnější.

* Kupujte výrobky, které automaticky a bezplatně umožňují delší záruku, někdy dokonce pět let.

Manipulace s životností. Začalo to u žárovek

V 70. letech minulého století byla v hasičské stanici Livermore v Kalifornii (USA) objevena žárovka, která na místě svítí od roku 1901. V roce 2001 dokonce oslavila 100. narozeniny a místní uspořádali velkolepou oslavu, sešlo se na 900 lidí! Náhoda? Nikoli. Šlo o vláknovou žárovku, kterou kolem roku 1895 ve městečku Shelby vymyslel profesor Adolphe A. Chaillet. Vlákno mělo vydržet takřka navždy. Žárovka, kterou před ním představil Thomas Alva Edison, vydržela asi 1 500 hodin, ale někdy kolem roku 1920 se už mnoha výrobcům podařilo uvádět na trh žárovky s životností 2 500 hodin. Nic by patrně nebránilo tomu, aby i pozdější žárovky svítily několik desetiletí. Jenže roku 1924 se v Ženevě tajně sešla skupina mužů, kteří založili první celosvětový kartel, aby docílili naprosté kontroly nad výrobou žárovek. O rok později byl dokonce zřízen Výbor pro tisícihodinovou životnost, jenž měl za úkol snížit životnost žárovek na stanovený limit. Cíl byl zjevný: čím jsou žárovky kvalitnější a čím déle svítí, tím je ekonomická ztráta jejich výrobce větší. Schůzky tohoto kartelu odhalil po roce 2000 berlínský historik Helmut Höge (na snímku). Našel dokumenty kartelu, kde se jasně uvádí, že životnost nesmí přesáhnout 1 000 hodin. Normy a postupy se v té době přísně kontrolovaly, výrobci si tedy nemohli dovolit životnost zkrátit zjevnými zmetky. Vše mělo dojít tak daleko, že existovaly speciální zkušebny, kde se desítky žárovek s různě pozměněnými parametry nechaly svítit. A životnost se skutečně dařilo postupně snižovat. Větší odbyt žárovek srazil jejich cenu, takže nikdo moc neprotestoval. Uvádí se, že šlo o první ukázku plánovaného zastarávání. Dnes je trend s LED žárovkami opačný, výrobci slibují životnost i 30 000 hodin. Cena je ale výrazně vyšší.

Většinou je problém v maličkostech. Třeba taková kombinace ozubeného plastového kolečka s jinou kovovou součástkou. Mixéry a elektrické kartáčky se pak většinou pokazí během tří let, protože silnější materiál – kov ničí slabší – plast. Náhoda?

Akční letáky